Nacerno.cz

              

Vydáno 22.01.11 O kultuře a hudbě->Hudební recenze

Šanson jako jednopísňové divadlo
Co je vlastně šanson, s tím bývaly u nás problémy. Na tom názvu mylně a nešťastně ulpělo pozlátko lacinějších kabaretů ne-li rovnou sebelítostivé šmíry. Od Paříže daleko, k Flekům blízko. Leckteří muzikanti proto vymysleli a v dobré víře opakovali, že šanson je píseň „o něčem“. Rozuměj: na rozdíl od plytkých textů tanečních písniček.

Že je tahle charakteristika tak široká, až vlastně nepoužitelná, ukázali už v předválečném Osvobozeném divadle V&W a v 60.letech dotvrdili jejich pokračovatelé ze Semaforu, Rokoka a jiných divadel malých forem.
Chytré, mnohovýznamové texty „o něčem“ měly totiž na jmenovaných hudebních scénách i tanga, foxtroty, blues i rokenroly. Tedy tance a styly, které by nikdo s šansonem nespojoval.
Aby mohl český šanson sám sebe definovat, musel si najít svou vyhraněnou podobu. Aniž by to předem tušili, ten úkol na sebe vzali a splnili především Hana Hegerová a její nejcitlivější a nejpůvodnější textař Pavel Kopta.
Nejdřív ale potřebovali najít jeden druhého. V době, kdy Kopta už textoval melodie svého kamaráda Jiřího Šlitra, hrála Hegerová ještě u divadla i filmu. Pokud zpívala, tak v bratislavské Tatra revui, aby si vydělala na uhlí. Třebaže však po nástupu do pražského Rokoka (1958) ani do Semaforu (1961-67) nedostala hned tolik příležitostí, kolik by odpovídalo jejímu talentu, s Koptou se naštěstí setkali velice záhy. Přetextoval pro ni Milorda, tehdejší světový hit z repertoáru Edith Piafové.
Milord byl typický jak pro Piafovou, tak pro pařížské interprety její generace. Písňové mikrodrama o bolesti a samotě na pozadí nočního setkání holky z přístavu a jejího hosta. Realistická píseň – říkalo se v poválečné Francii tomuto druhu, na hony vzdálenému dřívějšímu milostnému sentimentu.
Kopta věděl, že Hegerová nemá v hlasu bulvárovou energii Piafové a zvolil pro Milordovo setkání i neutrálnější prostředí. Krátce: umožnil Hegerové rozehrát hned v prvním hitu její kariéry nejrozličnější výrazové struny. Vrcholem souznění zpěvačky s textařem i s „realistickou písní“ se stala česká verze Petr a Lucie.
Když Hegerová charakterizovala repertoár Piafové, přesně vyjádřila i ten svůj „...vesměs malá, uzavřená dramata, nebo vypjaté monology, vyžadující plné herecké vyžití.“ Šansoniérka se celá vydává publiku. Hegerová stejně jako Polka Ewa Demarczyková. Nebo Hegerové vzor Jacques Brel či nenásledovatelný rozervanec Vladimir Vysockij. Pravý opak bluesmenů, kteří zpívají do sebe, s nadhledem.
Přišly další úspěchy a jen málokdo si uvědomoval, že často nešlo o písně psané pro Hegerovou. Uměla si vybírat a tento dar ji už nikdy neopustil. Dnes naposled před ní zpívala Ljuba Hermanová, Černou Jessii Šlitrova přítelkyně MUDr.Jaroslava Moserová-Davidová (budoucí místopředsedkyně senátu), písně mladičkého Petra Hapky na texty Petra Rady šansoniérka Alena Havlíčková, Drožkáře herec Vladimír Salač.
I v Semaforu si Hegerová „vypůjčila“ od Suchého například Zlou neděli nebo Blázna a dítě.
Písně tvarovatelné k jejímu obrazu nalézala pro padesát let koncertování a všech šest studiových alb.
Už na jejím prvním, Šansonech (1966), vystihl Leo Jehne, co si o ní dodnes myslí mnohý z nás. „...dovede bezpečně odhadnout míru a nevkročí nikde na území banálností; zůstává sama sebou, nezapírá svoji vlastní osobnost, a přece je schopna v okamžiku vytvořit dokonalou iluzi příběhu i přesnou představu jí zpodobňovaných hrdinek. Síla její výrazové sugestivnosti je výjimečná: dovede své publikum – vyžaduje-li to píseň vláčet po stokách životní vulgárnosti a naopak mu zase infikovat představu panenské nedotknutelnosti.“
Když si Hegerová pozvala na jeviště Národního divadla Radůzu a dlouze ji chválila, naznačila, kde je budoucnost českého šansonu: v autorech interpretech. Zuzana Navarová, Sylvie Krobová, Karolína Kamberská, Ester Kočičková, Jana Vébrová, Martina Trchová – nikdy u nás nebylo tolik originálních osobností. A nevadí, že každá dává šansonu trochu jinou podobu, třebas ještě nepojmenovanou.

Zdroj: Magazín Lidových novin, č.3/2011   
Autor: Jiří Černý   

Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Šanson jako jednopísňové divadlo
(počet příspěvků: 0, poslední: )

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Přírodní úkazy Jonny Lan
Mladá krev ve staronové
New York strhla i "
Od potemnělé Giddensové
Výlet do populární hudby
Proč volím prezidentem J
Virtuos extrémů
V Belliniho Normě mají h
Jaromír Nohavica zvládá
Růžový kavalír v MET má
 bullet  Nejdiskutovanější
Přechytračíme i USA? (791)
Kdy a kam za Jiřím Černým v roce 2018 (307)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - PO KRYLOVI VE ŠVANDOVĚ DIVADLE HEGEROVÁ (97)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (44)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist