Nacerno.cz

              

Vydáno 23.10.11 O kultuře a hudbě->Hudební nahrávky

Chtěla být baletkou nebo herečkou
Do svých šestadvaceti let si mohla bratislavská rodačka myslet, že se jí splnil dětský sen a je herečkou. Na divadle i ve filmu už měla za sebou řadu rolí, včetně několika hlavních. Ale v tom roce 1957 začalo být všechno jinak. Ostatně jako už tolikrát předtím.

Pro začátek jí pomyslné sudičky obdařily vrchovatě.
Carmen Farkašová se narodila 20.října 1931 jako jedináček do velevýznamné bratislavské rodiny. Otec Ján Farkaš se postupně stal ředitelem Tatra banky a generálním tajemníkem Slovenské odborové jednoty soukromých úředníků. Matka Margita, rozená Čelková, se mohla pochlubit šlechtickým rodokmenem starým přes čtyři sta let a erbem se sovou prostřelenou šípem. Kdo věří na blahodárnost národnostních mísení, musel nad malou Carmen zajásat: dědeček Farkaš byl Maďar, dědeček Čelko Slovák, krumlovská babička Farkašová, rozená Kladrubská (mimochodem z rodu někdejší slavné krasobruslařky) Češka a vodňanská babička Čelková, rozená Rothbauerová, byla Němka.
Carmen posílali do německé mateřské školky, na francouzštinu a třikrát týdně k mistru Relskému na baletní průpravu v Národním divadle. S dětmi hrála německy v pohádce Hans und Gretchen (kluka Hanse), v Nedbalově baletu Z pohádky do pohádky „tančila“ v podřepu trpaslíka. Jenom ke klavíru jí maminka dostávala těžko.
Ve dvanácti letech musela Carmen s baletem skončit kvůli diagnostikované nedomykavosti chlopní, ale to život u Farkašů nenarušilo. Carmen si tančila a hrála divadlo i doma a babička Čelková si dál vykládala pasiáns a poslouchala přitom své oblíbené opery. Ostatně podle té nejslavnější taky navrhla své vnučce jméno.
Carmen Farkašová – to znělo. Ale ne po válce, v roce 1945. Farkašovi bydleli ve stejném patře jako Machovi a vědělo se, že Alexander Mach, ministr vnitra Slovenského štátu, byl s Jánem Farkašem kamarád už od dvacátých let a že spolu zakládali Hlinkovu gardu. Na Slovensku sice na rozdíl od českých zemí komunisté první poválečné volby prohráli, ale už v roce 1947 Husákovými pikly vyrvali moc vítězné Demokratické straně a své ideové odpůrce uvěznili. Mach unikl provazu jen díky své chorobě, Farkaše posléze zavřeli taky.
Farkašovým se rozpadlo i manželství a Carmen se stěhovala s maminkou do Piešťan a Hurbanova. V Komárně ji nechali odmaturovat, ale na vysokou školu nebylo kvůli rodinnému původu ani pomyšlení. Ještě si na gymnáziu zahrála roli Jessie v školním představení Simonovovy Ruské otázky a pak už rovnou do komárenských strojíren. Chvíli tam úředničila, chvíli vštěpovala učňům ekonomii a politickou výchovu.
Odtud se s pomocí překvapivě osvíceného kádrováka mohla přihlásit do odborného dvouletého divadelního kurzu při státní konzervatoři v Bratislavě. Učili ji i Ladislav Chudík a Fero Dibarbora. Ještě než v roce 1953 dostudovala a nastoupila do angažmá v Divadle Petra Jilemnického v Žilině, jako zajímavý typ padla do oka režisérovi Jiřímu Krejčíkovi. Po chvíli váhání jí svěřil titulní roli vesnické ženy ve filmu Frona. Příběh z kolektivizace Slovenska – ne zcela černobílý - se natáčel dlouho a produkce jí platila téměř roční bydlení v pražském hotelu Palace. (O nějakých divadlech malých forem ovšem nebylo ještě dalších pět let v Praze ani vidu a na ta velká se žilinská herečka neodvážila pomyslet.)
Film šel v roce 1954 do kin s jejím uměleckým jménem Hana Čelková. V tom roce porodila syna Matúše, vzala si režiséra Dalibora Hegera a třebaže se později rozvedli, zůstala už napořád Hanou Hegerovou.
Během pětiletého angažmá v Žilině účinkovala v jedenácti inscenacích. („Hráli jsme všichni všechno, hlavní role i kompars.“) Začala konverzačně náročnou hraběnkou ze hry Dobrodružstvo pri obžinkoch od kněze a buditele Jána Palárika, končila Lídou Matysovou, hlavní postavou Kohoutovy Takové lásky. Měla v repertoáru i Ostrovského Pozdní lásku (Ludmila), Krylovovo Módní zboží (Anuška), Šrámkovo Léto (Stáza) nebo Calderónovu Lásku v nárožním domě (Doňa Klára).
V té době si na ni dvakrát znovu vzpomněl film. Previerka lásky režiséra Jozefa Medveďa jí sice přinesla hlavní, leč zapomenutelnou roli. Budoucí držitelé Oskara Elmar Klos s Jánem Kadárem jí ve své komorní romanci Tam na konečné svěřili vedlejší úlohu; hlavní hrála studentka žurnalistiky Eva Očenášová.
Až do roku 1957 nikoho nenapadlo, že by herečka Hegerová měla taky zpívat. Přestože temným, zrnitým a průrazným altem musela být nápadná už tenkrát. Na jednom soukromém večírku přece jen nenechala tak vzácný hlas bez povšimnutí tehdejší populární zpěvačka Alice Farkašová. Pak se ozval i kapelník Juraj Berczeller a v létě si Hegerová zazpívala v bratislavské Tatra revui. Bylo to něco mezi šansonem a jazzem. Okamžitě jí slíbili smlouvu. Vzala si kvůli tomu ze Žiliny roční volno. Jednání se ale táhlo, a tak to v nouzi zkusila u konkurzu do právě založeného souboru v pražském Rokoku.
Vzali ji, dali jí dvakrát víc než měla v Žilině. Bylo na čase; přijela s jediným kufrem, v peněžence 1 400 korun. Matce divadelního kolegy Oty Žebráka byla vděčná za bydlení v nouzovém nevytápěném domečku pro stavební dělníky v Dejvicích.
Rokoko vzniklo z pražských divadel malých forem dřív než Zábradlí i Semafor, ale tvář hledalo dlouho. Určitě po celou dobu působení Hegerové, v letech 1958-61. V představeních Vykradeno, Vzhůru po Rio Botičo, Bapopo i Tartuffe 2 Hegerová zejména pěvecky – soudě podle většiny kritiků – přečnívala své okolí, i když vedle výborných písniček Šlitra a Kopty musela zmáhat i songy mrtvě zrozené.
Sama si na svých oblíbených francouzských rozhlasových stanicích našla Milorda, světový hit Edith Piafové. Sehnala si desku, dala ji i s českým překladem Pavlu Koptovi a od něj dostala první ze skvostů, jaké pak zářily v její kariéře až do textařovy smrti v roce 1988.
V novinách poprvé padla slova o „znamenitém šansoniérství“. O jejím herectví se téměř nemluvilo.
Počátkem šedesátých let ještě dostala tři filmové role, ale samé malé: prostitutku Vandu ve Vávrově Policejní hodině, cikánku v Jasného filmu Přežil jsem svou smrt a choreografku v Máriássyho Neděli ve všední den.
V den, kdy jí bylo sedmadvacet, se v Balkán grilu seznámila s režisérem Jánem Roháčem. Oblíbenec Werichův působil po návratu z bruselského EXPO a úspěchu Laterny Magiky snad ještě elegantněji a sebevědoměji než jindy. Roháč pak šest let s Hegerovou žil a často i spolupracovali. Rozmluvil jí návrat do Žiliny a z Rokoka ji přivedl do Semaforu. V roce 1961 tam ještě zastihla v plné slávě Evu Pilarovou i Waldemaru Matušku. Ve druhém pásmu o Zuzaně, Zuzana je zase doma, se prosadila i vedle nich; taky tím, že zůstala svá. Nezapřela v sobě hereckou disciplínu, která byla pro šansoniérskou interpretaci písňových mikrodramat ještě potřebnější než improvizační komediálnost, na jakou se v divadlech malých forem sázelo nejvíc.
Hegerová každý song promyslela a vypracovala do všech zvukových i pohybových detailů. „Já jsem jako herečka byla naučená, že postava se musí udělat.“
Poté, co Semafor opustili Pilarová s Matuškou a pod politickým nátlakem i Eva Olmerová, ještě víc vynikla pečlivost a přesvědčivost Hegerové v postavě Anny Boleynové ze Šesti žen. Nejrespektovanější tehdejší kritik Lubomír Dorůžka konstatoval „příklon některých čísel k nevtíravější a ne tak jednoduché formě šansonu“ a „...rozdíl mezi scénickou zkušeností Hany Hegerové a některými dalšími výkony značně neprofesionální úrovně.“
Poněkud stranou mediální pozornosti Hegerová hostovala v Alhambře na Václavském náměstí, luxusním kabaretu západoevropského střihu. Tam ji taky prvně slyšel Bruno Coquatrix, šéf pařížské Olympie. Jestliže jeho, který zažil Milorda bezpočtukrát s Edith Piafovou, zaujala Hegerová svou verzí, mohl to být pro zpěvačku první krok ke splnění velkého snu, průniku na frankofonní scénu.
Dosavadním vrcholem pražského působení Hegerové se pak v roce 1963 stalo představení Zuzana není pro nikoho doma. I když „třetí Zuzana“ zároveň odstartovala kariéru Karla Gotta. Jako ulitá padla šansoniérce především píseň Z mého života. Suchý se Šlitrem ji napsali původně pro Olmerovou, ta ale naneštěstí znovu upadla do komunistické nepřízně. Sám život tak sice potvrdil, že slogan „přišlo předsevzetí napravit chyby minula“ vystihl pokrytectví vládnoucích kulturtrégrů přesně, jenomže Olmerová jej už na desku nenazpívala. Závěrečné „vlezte mi klidně všichni záda“ se i v podání Hegerové zadíralo pod kůži a mohlo být chápáno i jako zpochybnění tehdejších nadějí v reformovatelnost režimu.
Toho roku se Hegerová díky režiséru Karlu Kachyňovi dočkala i své nejsilnější filmové role. Její zdevastovaná dělnice s alkoholikem Rudolfa Hrušínského zažehli v Naději světýlko na konci tunelu pro podobné vyděděnce, k nimž se socialistická společnost nechtěla znát. Naděje dostala na festivalu v Mar del Plata cenu za režii a Hegerová v soukromí i na veřejnosti mnohokrát vděčně vzpomínala na Hrušínského, jak jí před kamerou pomáhal. V duchu možná věřila, že si jí všimnou i jiní režiséři.
V Semaforu si během svého pětiletého angažmá 1961-66 nejvíc užila divadelních prken podle své chutě dvakrát: jako teta z Liverpoolu v jazzové opeře Dobře placená procházka (následovala Formanova filmová podoba) a po boku Miroslava Horníčka v Recitálu H + H. Režíroval ho Ján Roháč, Hegerové se tu s ním pracovalo nejlíp, ale jejich vztah už byl u konce. Rozsypal se během natáčení filmu Kdyby tisíc klarinetů (Roháč a Svitáček, 1964), kdy celý filmový štáb bydlel v Karlových Varech, zatímco ona denně dojížděla kvůli natáčení dojížděla do Kynžvartu ze svých koncertů v Německu.
Přehlížet Roháčovy vedlejší vztahy prostě odmítla. I tak pro ni zůstal osudovým mužem a jiného vlastně už nikdy nehledala. Od té doby postupně slábla mylná, nicméně rozšířená představa, že Hegerovou jako umělecký typ vlastně vytvořil Roháč. Kdo ji znal zblízka, věděl, že jako si uměla najít skladatele (třeba jednadvacetiletého Petra Hapku), textaře, dramaturgy a kostýmy, jako si po svém zařídila malé byty ve Velvarské ulici i na Staroměstském náměstí, jako si vybírá přátele, tak se dokáže rozhodnout i pro režiséra; třeba nečekaně pro mima Ladislava Fialku. Při zkouškách Na Zábradlí mu prý řekla: „Nic mi neříkejte, jenom se na mě dívejte a sviťte.“ Což bylo třicet let předtím, než k nám dorazil se svými „jenom svícenými“ režiemi kontroverzní Američan Robert Wilson.
Smíém-li mluvit jen sám za sebe, až do příchodu Zuzany Navarové a její následovnice Radůzy jsem v české populární hudbě nepoznal tak veskrze samostatnou interpretku jako je Hana Hegerová. Navzdory tomu, že sama nekomponuje ani netextuje.
Její mimodivadelní, výhradně koncertní kariéra začala odchodem ze Semaforu, trvala 45 roků, obsáhla patnáct států a šest jazyků a skončila 10.srpna 2011, kdy Hegerová prostřednictvím agentury Dany Skalové zrušila kvůli trvajícím zdravotním potížím podzimní koncerty a rozhodla se napříště už samostatně nevystupovat, leda někdy jako host. Splnila, co řekla sedmnáct let předtím Ferovi Feničovi: „Já velmi doufám, že poznám, kdy má být můj poslední koncert.“
Přání mít na jubilejním koncertu nasvícené sochy se jí tedy nesplnilo. A nejen to.
Ani po několika stážích a vystoupeních ve Francii se shodou mnoha okolností – včetně pouličních bojů v Paříži 1968 a okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy - nikdy naplno neprosadila ve francouzském prostředí. Což by patrně ráda vyměnila za řád od Francouzské akademie (a jiná vyznamenání) i za impozantní úspěchy na německých, rakouských a švýcarských pódiích, kde jí recenzenti několikrát stavěli i nad Juliette Grecovou nebo Giselu Mayovou, vyzdvihovali její původnost a přirovnávali ji rovnou k Edith Piafové.
Nikdy se nestala na delší dobu herečkou. Třebaže se s tou touhou neskrývala. „Strašně ráda bych hrála. Třeba v pětapadesáté alternaci. Já slávu jako herečka nepotřebuji, ale divadlo miluji.“
Nejsem si ani jist, jestli někdy aspoň v sobě tuší, co pro své posluchače a diváky vykonala tím, že ve filmové či televizní písničce nebo videoklipu spojila nejcennější prvky mnoha svých talentů.
Na takové rozjímání by se ony hodiny, kdy si dnes po vzoru babičky Čelkové vykládá pasiáns a poslouchá rádio, docela hodily.

Zdroj: Průvodní text k DVD Hany Hegerové, Pasiáns   
Autor: Jiří Černý   

Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Chtěla být baletkou nebo herečkou
(počet příspěvků: 0, poslední: )

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Přírodní úkazy Jonny Lan
Mladá krev ve staronové
New York strhla i "
Od potemnělé Giddensové
Výlet do populární hudby
Proč volím prezidentem J
Virtuos extrémů
V Belliniho Normě mají h
Jaromír Nohavica zvládá
Růžový kavalír v MET má
 bullet  Nejdiskutovanější
Přechytračíme i USA? (775)
Kdy a kam za Jiřím Černým v roce 2018 (307)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - PO KRYLOVI VE ŠVANDOVĚ DIVADLE HEGEROVÁ (97)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (44)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist