Nacerno.cz

              

Vydáno 03.12.12 Lidé, věci, dobrodružství->Hudební osobnosti

Nastavený život Jiřího Černého
Na novinářskou dráhu se vydal v roce 1958 jako redaktor Československého sportu, už za tři roky nato ale zamířil do Mladého světa. Tam začal Jiří Černý psát o mladých muzikantech, kteří v té době měnili podobu české populární hudby. Spolupráce s časopisem Melodie, výrazný dramaturgický podíl na tehdejší gramofonové produkci (sestavil například proslulou Krylovu desku Bratříčku, zavírej vrátka a nezapomenutelný výběr z folkrockového dua Simon a Garfunkel), populární rozhlasová Houpačka či proslulé Antidiskotéky mu přinesly nejen velkou popularitu mezi čtenáři a posluchači, ale i úctu kolegů.

Přestože s ním někteří mnohdy – a často v zásadních věcech – nesouhlasili. To už však není jen záležitost hudební kritiky, ale širších lidských postojů. Ostatně, i ty Jiří Černý nenásilně předává posluchačům každý týden v rozhlasovém pořadu Klub osamělých srdcí seržanta Pepře.
Když se člověk ohlédne po vaší kritické činnosti, nejzřetelnější je vaše nekompromisnost, pevnost názoru. Podle mě to souvisí nejen s erudicí a profesionálním rozhledem, ale i se silou charakteru. Jaké jsou podle vás znaky dobrého kritika?
V čem jsem snad byl opravdu nekompromisní, byla vnější neovlivnitelnost. Kritik se dá uplácet nejen penězi, ale i přízní. Pokud si s někým tykáte a chodíte s ním často na večeři, těžko potom napsat, že udělal něco, co se vám nelíbí, nebo se delší dobu nemůže hnout z místa či nedej bože jde dolů.

Co je pro kritika nejdůležitější?
Už dávno jsem přesvědčený, že je to umění poslouchat a vciťovat se, protože dřív než kritik začne posuzovat, jestli se mu to dílo nebo koncert líbí či ne, musí se snažit pochopit, proč to ten autor či interpret takhle udělal a co měl za lubem. A jestli mu stálo za to, aby si s tím dal tolik práce. Vezměte si české muzikály z pera Karla Svobody. Jsem přesvědčen o tom, že Karel Svoboda vytvořil přesně to, co zamýšlel. Jenomže je to hodně vzdálené tomu, co od hudby nebo nového jevištního tvaru čekám já. Kdyby se klasifikovala úspěšnost jeho záměru, musel bych ji hodnotit na sto procent, ovšem kdyby se pak udělovaly hvězdičky, ocenil bych ho málokdy nad dvě a půl. Druhá věc je umět vyjádřit, proč se vám dané dílo líbí, nebo ne. Když jsem psal recenze na české muzikály, na každý jsem šel třikrát. Po čase jsem však došel k tomu, že když mě několik za sebou nebavilo, není velká naděje, že by tomu s jinými bylo jinak. A protože mám rád sebe a svůj čas a taky mám už určitý věk, chtěl bych zbytek života prožít pokud možno s něčím krásným.

A na co chodíte rád?
Snažím se vidět a slyšet věci, o kterých se předem domnívám, že posunují vývoj někam dál. Mohou být experimentální, nepovedené, ale pravděpodobně to nebude žádná akademická rutinní nuda.

Jak je to s hudební pamětí kritika?
Zase se vrátím ke Karlu Svobodovi. Písnička z muzikálu Noc na Karlštejně, Lásko má já stůňu, je nádherná melodie. Ale kritik by měl vědět, že je to původně rudolfínská tabulatura. To autor jaksi zapomněl zmínit. O to ta písnička není horší, v umění nehraje charakter moc velkou roli, tam hraje roli výsledek, ale pokud to kritik spolkne i s navijákem a nepodotkne, že ta melodie je z doby Rudolfa II.., je to vada.

Stává se tohle v hudbě často?
Tu a tam se to přihodí, a to i největším mistrům. Před několika lety se to stalo Bobu Dylanovi na albu Modern Times. Takřka celá písnička Beyond The Horizon nebyla původní, a nikdo ho na to při natáčení neupozornil. Ne že by sedmdesát let starou píseň Red Sails In The Sunset vědomě opsal, ale ta melodie se mu prostě dostala do podvědomí.

A další přednosti dobrého kritika?
Umět dobře psát. Záleží už na titulku a první větě – aby to vůbec někdo začal číst. Času je málo a lidi odpuzují dlouhé texty. A když recenzi nezačnou číst, letí celá vaše práce komínem. Z toho mám strach po celou svoji novinářskou kariéru. Jsem vděčný svému učiteli Františku Gelovi, který říkal, že článek by se měl podobat domu, v jehož jednotlivých patrech žijí univerzitní profesor, živnostník a domovník, a všichni tito obyvatelé by článku měli porozumět. Je to ideál, kterého asi člověk nikdy nedosáhne, ale měl by se mu přibližovat.

Přestože vás má většina čtenářů spojeného s oblastí populární hudby, máte silný vztah i k opeře.
Maminka mě už jako malého začala brát do Národního divadla. Vyrůstal jsem sice na swingu a posléze rock’n’rollu, ale ještě na škole jsem ocitl v redakci, kde jsem psal o sportu. Až v Mladém světě jsem začal psát o taneční hudbě, a moji spolužáci z fakulty jen udiveně vrtěli hlavou: Co se to s tím Jirkou stalo? Nejdřív uteče ke sportu, pak k rock’n’rollu, kde je ten kluk, který chodíval několikrát týdně do opery na bidýlko? Naštěstí nic, co do sebe vstřebáte v útlém a teenagerovském věku, se neztratí. To je doba, kdy jsme všichni velice nasákaví.

Hodila se vám někdy ve vaší práci znalost opery a vůbec vážné hudby?
To víte, že ano. Zejména v druhé polovině šedesátých let s vývojem rockové hudby v éře hippies se žánry začínaly velice míst. A říct o kapelách, jako byly Pink Floyd, Genesis, Yes, jestli je to rocková hudba či taneční, nakolik obsahuje prvky jazzu nebo klasické hudby, je velmi složité. A není podstatné, kolik tam čeho je. Podstatné je, aby člověk o jiných žánrech něco věděl a mohl říct, zda co je inspirace, nebo co je šikovně vykradené.

Jaký je váš názor na crossovery?
Pokud jde o kombinaci rockových kapel a filharmonií, neshodnu se s většinou svých kolegů, protože jsem se symfonické hudby něco naposlouchal. A když pak slyším nejslavnější kapely jako Deep Purple nebo Metalliku se symfonickými orchestry, mám pocit, že místo aby se vzájemně umocňovaly, spíše se odmocňují. A proč já bych měl poslouchat tenhle mišmaš, když si mohu poslechnout čistou filharmonii nebo nezkreslenou muziku zmíněných skupin.

Jak je to se sebevědomím kritika? Asi by mělo být velké...
Přiznejme si, že asi kdejaký kritik je v nebezpečí se trochu předvádět. Ne že by byl takový narcis, ale chce dát najevo, že hudbě opravdu rozumí. Zdánlivě nejlepší způsob, jak to udělat, je najít v ní chyby. Což lze i v nahrávkách nejslavnějších českých komorních kvartet, jenže to je právě čertovo kopýtko. Kritikova povinnost podle mého soudu není upozorňovat na drobné chyby, ale nacházet praskliny, nedostatečnosti, které ohrožují celou stavbu a celý dojem a to o většině těch malých prkotin neplatí. Tohle se člověk nemůže do smrti naučit, to si jenom musí pořád hlídat.

Tohle vás prý naučil Lubomír Dorůžka.
Dorůžku považuji za našeho největšího jazzového kritika všech dob, který se mimochodem také velmi dobře vyzná ve vážné hudbě, vedle bohaté angličitny umí i slušně rusky a zná ruskou kulturu.Vzpomínám si, když jsem psával do Melodie, jejímž byl šéfredaktorem, že se nikdy nevozil po chybách nás mladých. Všiml si jich, opravil je, a tím to pro něj přestalo existovat.

S mladší generací kritiků se neshodnete v tom, nakolik jsou součástí hodnocení díla i mimoumělecké postoje...
Kritik musí umět abstrahovat od jakýchkoliv mimouměleckých aspektů. Jakmile začne plést do svých hodnocení to, že ten člověk je například alkoholik, je desetkrát ženatý, podepsal Chartu nebo Antichartu, je na Cibulkově seznamu..., takový kritik by okamžitě měl změnit své zaměstnání. Ten člověk si plete věci. Kritika není kádrování celého člověka, ale jenom jeho díla. To mi připadá jasné jak houska na krámě, a přesto se s tím setkávám znovu a znovu. Jezdívám s pořady po klubech v celé České republice a pokaždé na něco takového přijde řeč. A já říkám, rozlučte se s představou, že když je někdo úžasný pianista, dirigent, zpěvák, herec, že to zároveň taky musí být čistý člověk jako Chelčický nebo Hus. Možná takoví lidé bydlí o patro níž ve vašem baráku, jenom jste si toho nevšimli a hledáte je někde, kde je nemůžete najít.

V této souvislosti bychom měli zmínit i váš postoj poté, co byl Jaromír Nohavica označen za spolupracovníka StB. Vy jste se ho zastal a to vedlo k rozkolu mezi vámi a některými vašimi kolegy, například Janem Rejžkem...
S Janem Rejžkem už zase spolu mluvíme, ale to jen na okraj. O Nohavicovi se nebavíme, protože oba přesně víme, co si ten druhý myslí. Nevracíme se k tomu, protože je to zbytečné. Připouštím, že kdyby se kdekterý kritik, nebo nedejbože všichni, snažili o takový nadhled, o jaký se snažím já, možná by to byla trochu nuda, nějaká ta štika v rybníce, jako je Jan Rejžek, je potřeba. Kritik se může mýlit, pokud jde o estetické hodnocení, ale pokud někomu přiřkne nějaké morální vlastnosti, ať dobré nebo špatné, tam by si tím měl být téměř jist.

Ale co prokázaná spolupráce s StB?
Teď je velká móda nahlížení do archivů. Já to právo nikomu neupírám, ale v archivech se nanejvýš dočtete, co ten člověk kdy komu řekl, ale vy nevíte, proč to řekl. V nejhorších případech pro peníze, nebo se chtěl mstít. Ale pak jsou lidé, kteří věděli, že kdyby estébáci použili všechno, co věděli z jejich soukromí – a slavní zpěváci mívali pestré soukromí –, tak jim to rozseká rodinu. To je podle mého názoru velký důvod zamyslet se, co těm estébákům řeknu a co ne. Ale to už je mimoumělecké hodnocení a já si myslím, že kritikovi do toho nic není. Pro kritika je důležitý výsledek.

Je ovšem jistý rozdíl mezi písničkářem, který vyjadřuje své myšlenky, svá stanoviska, a třeba dirigentem, který interpretuje cizí dílo.
Ale já v tom rozdíl nevidím. Když mi nějaký dirigent zprostředkuje Pastorální symfonii tak, že se procházím v duchu po rozkvetlé louce, je mi jedno, jestli vylévá na zahrádku lógr. Co mi je platné, když by byl „zelený“ až na půdu, když by mu orchestr nehrál.

Pocítil jste někdy osobní zklamání z autorů, interpretů, kteří ve zlomovém období obrátili a popřeli to, k čemu se hlásili dříve?
Samozřejmě že ano. Člověk se nemůže stále chovat jen jako stroj na estetiku, který zaznamenává jako seismograf, jestli je dílo umělecky hodnotné nebo ne ve vztahu k čemukoliv další. Typickým příkladem je pro mě skladatel Jindřich Brabec. Napsal hodně dobrých písní, byl autorem vynikajících aranžmá. A především byl autorem hudby k Modlitbě pro Martu (text napsal Petr Rada, který po srpnu 68 emigroval do Austrálie). Pak napsal věci, které tomu režimu škaredě sloužily. Po listopadu mě Jindřich Brabec zastavil na schodech v rozhlase, kam jsem dvacet let nesměl, a říkal, že ví, že proti němu něco mám. Já jsem však opáčil, že ho nekritizuji až po 17. listopadu, ale že jsem ho kritizoval po celou dobu normalizace, protože jeho Blues pro partu u dálnice nebo cyklus kantát Píseň o zemi a lidech, to byly konjunkturální nejapnosti.

Je vás pár, kdo jste sledovali vývoj české populární hudby od začátku šedesátých let až do současnosti. Prošel jste Melodií, po listopadu jste vedl časopis Rock & Pop. Nejste už jediný, kdo soustavně po ta léta aktivně sleduje a hodnotí českou populární scénu?
Vzhledem k tomu, že Lubomír Dorůžka zůstal u jazzu, pak jsem už asi opravdu nejstarší.

K jakému posunu v hudební kritice došlo během vaší aktivní profesionální dráhy?
Průměr hudební kritiky píšící o české populární hudbě je dnes nejvýše, jak kdy byl. Píší lidé o generaci mladší, než je moje – Ondřej Konrád, Petr Dorůžka, Vladimír Vlasák, je tu řada ještě mladších talentů – Pavel Klusák, Ondřej Bezr, nebo i ještě mladší – nejmladší Daniel Konrád z dynastie Konrádů. Nerad bych jmenoval další, protože toho ještě tak moc nenapsali, ale čtu je a soustavně sleduji. Při vší úctě k publicistice šedesátých let si myslím, že co do stylistické úrovně – zajímavosti a vynalézavosti – a hudebního rozhledu, což je logické, protože dostat se dnes díky internetu k jakékoliv informaci je velice jednoduché, stojí dnešní hudební publicistika výš. Zatím nejsou tak silné osobnosti, jako byl třeba Leo Jehne, který znal hudbu skrz naskrz od symfonií, jazzu, rock’n’rollu až po folklor. Taky nevidím nikoho Dorůžkova formátu, ale možná že doba chce jiné lidi. Třeba typu Pavla Klusáka zaměřeného na alternativu nebo Petra Dorůžky, který sleduje world music. Čekám na nové recenze, baví mě to číst a dozvím se z nich spoustu nových věcí.

Kde získávala vaše generace povědomí o novinkách?
Nejvíc jsem čerpal z časopisů Rolling Stone, Melody Maker a New Musical Express. A jen výběrově jsem četl některé své kolegy.

Velmi populární byly v šedesátých letech vaše sloupky v Aktualitách Melodie, v nichž jste velmi osobitě a s notnou dávkou nadhledu a ironie hodnotil nové nahrávky české populární hudby...
Znovu musím vyzdvihnout zásluhy Lubomíra Dorůžky. Mám ho velmi rád a moc si ho vážím, přestože jsme každý z trochu jiného těsta. I když mi to nikdy přímo neřekl, mám pocit, že někdy se musel při čtení mých někdy ostrých stylizací ošívat. Jeho to asi bavilo, jinak by to nezařadil a nenechal mi absolutně volnou ruku, ale zároveň si dovedl představit reakci dirigentů a aranžérů slavných orchestrů či Zlatých slavíků.On to všechno zveřejňoval, a když se pak objevili ještě sršatější stylisté, jako byli Jan Křtitel Sýkora nebo Petr Sís, všem nám pomáhal. S tím se člověk setká málokdy. Málo platné, starší lidé mívají menší schopnost pochopit ty mladší. Zažil jsem to při střídání hudebních generací – jak swingaři házeli klacky pod nohy rockerům a bigbíťákům. To není záležitost charakteru, jim se upřímně nelíbil nový zvuk.

To musel být úžasný zážitek, když se otevřely hranice a člověk mohl jet na jakýkoliv koncert, popřípadě legendy začaly jezdit do Prahy. Pamatujete si ty silné zážitky?
Pamatuju, ale musím dodat, že to jsou zážitky ještě starší. Velmi živě si pamatuji, s jakou radostí jsem v šedesátých letech poslouchal v Parku kultury londýnské Manfred Mann.To byla první světová kapela, která tady nekoncertovala v době, kdy už byla za zenitem, ale ještě kdy měla v Anglii hity číslo jedna. Do smrti budu vzpomínat na svou první cestu do Londýna v roce 1974, kde jsem toho viděl hrozně moc, taky jsem si to dopředu podle Melody Makeru naplánoval, ale hlavně jsem byl v Charltonu na fotbalovém stadionu svědkem dvanáctihodinového festivalu, který končil vystoupením skupiny The Who na vrcholu její formy a slávy. V roce 1979 jsem pak v londýnském Hammersmith Odeonu viděl začátky skupiny Dire Straits. A tohle všechno ve mně zůstalo. Takže když sem pak začali jezdit Rolling Stones, Bob Dylan, Pink Floyd, Michael Jackson, Sting... byl to hmatatelný doklad toho, že tu je svoboda a mohou to vidět všichni, ale mám-li být upřímný, asi to nebyly větší zážitky než to první setkání s anglickými kapelami. Na svobodu jít na cokoliv jsem si velmi rychle zvykl, na co si ale asi nezvyknu nikdy, nesouvisí s hudbou, ale s životy mé generace. Je to přejezd přes státní hranice. Řídit si auto, nedívat se po celnících, nepřemýšlet, kterou knížku mám vyhodit, aby mi ji nevzali, to považuji za něco úžasného a nestydím se za svůj sentiment.

S koncerty osobností, které u nás mohly konečně vystoupit, je spojená ještě jedna kvalita. Posluchač ta vystoupení Boba Dylana, Paula McCartneyho, Leonarda Cohena a dalších může vnímat společně s dalšími lidmi, kteří mají společnou zkušenost života v této zemi, na svého oblíbence čekali léta a teď se konečně dočkali. Je to vlastně určitý sdílený zážitek...
Pro mě byl Cohenův koncert v Praze jeden z největších zážitků, možná hned po berlínském koncertě Bruce Springsteena v roce 1988. Jistě i proto, že jsem už nevěřil, že ho někdy v životě uvidím. O přestávce jsem pak potkával řadu lidí, kteří byli nadšeni a vlastně se ani nechtěli na nic zeptat, jen chtěli ten svůj zážitek ještě s někým sdílet. Bylo to něco úžasného a považuji to za velké štěstí.

Dalším vaším oblíbencem je Peter Gabriel, kterého jste kdysi v recenzi nazval rockovým Hamletem...
Gabriela znám a uznávám od jeho začátků ještě z dob, kdy hrál se skupinou Genesis, a zdá se mi, že v jeho tvorbě není žádné prázdné nebo průměrné místo. Navíc tak, jak se vyjadřuje ve svých písničkách, působí i mimo hudební pódium. Neznám osobně mnoho světových zpěváků, ale párkrát mi je osud přihrál, a Peter Gabriel je jedním z nich. Seznámil jsem se s ním na festivalu WOMAD v Anglii v roce 2000 a poznal jsem ho jako velice skromného člověka. Je to trochu jiná osobnost než Cohen, ale je také velice nenápadný, pokorný, vzdělaný a řekl bych až rozdávačný. Kolik energie věnuje tomu, aby pomáhal třeba africkým muzikantům, je úžasné. Zaplaťpámbu, že s takovými lidmi se člověk počínaje listopadem 89 může stýkat a že to není zase taková náhoda. Trochu si připadám, jako bych žil v nastaveném životě. Když jsem poslouchal knižního grafika Václava Bláhu, který vykládal, jak po válce chodil do Petrova nakladatelství František Halas, prohlédl si nové rukopisy a řekl, tomuhle klukovi tu knížku vydáme, přišlo mi to jako pohádka. My do jisté míry v těchto pohádkách žijeme.
Alena Sojková

Zdroj: Týdeník Rozhlas, č.47/2012   
Autor: Jiří Černý   

Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Nastavený život Jiřího Černého
(počet příspěvků: 1, poslední: )

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Přírodní úkazy Jonny Lan
Mladá krev ve staronové
New York strhla i "
Od potemnělé Giddensové
Výlet do populární hudby
Proč volím prezidentem J
Virtuos extrémů
V Belliniho Normě mají h
Jaromír Nohavica zvládá
Růžový kavalír v MET má
 bullet  Nejdiskutovanější
Kdy a kam za Jiřím Černým v roce 2018 (307)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - PO KRYLOVI VE ŠVANDOVĚ DIVADLE HEGEROVÁ (97)
Přechytračíme i USA? (93)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (44)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist