| Vydáno 23.11.15 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Drásavou Lulu umocnil Radokův princip
Ani ten, kdo nedá za pravdu těm kritikům, kteří považují Lulu za nejlepší operu 20.století, asi nepopře, že mu její sobotní přímý přenos z Metropolitní opery vyrážel dech.
Jestliže nás Alban Berg, rakouský skladatel i libretista z vídeňské dodekafonické školy Arnolda Schönberg, ještě osmdesát let po smrti šokuje dramatem, které nestačil úplně dokončit, musejí se nato m podílet i současní inscenátoři a interpreti.
Není možné spustit oči z Merlis Petersonové v titulní roli. Dlouhonohá polosvlečená Lulu takřka nesejde z jeviště a od začátku se prodává všem mužům, které potká. Jak dokáže německá koloraturní sopranistka, která už v přenosech z MET zářila jako Zuzanka ve Figarově svatbě a Ofélie v Thomasově Hamletovi, budit zdání, že Lulu byla napsaná jen pro ni? Je nabitá studeným, záhadným a neodolatelným sexem. Za posledních osmnáct roků dělala Lulu v deseti inscenacích a newyorskou prohlašuje za neodvolatelně poslední. Prý jí ta role už leze pod kůží. Jak tomu nevěřit?
Svrchovaně stylový zpěv i recitativy jsou podobně samozřejmé i pro všechny ostatní role. Především Lulina lesbická obdivovatelka hraběnka Geschwitzová v podání americké mezzosopranistky Susan Grahamové (mj. předtím Gluckova Ifigénie, Markétka v Berliozově Faustově prokletí a Oktavián v Růžovém kavalírovi) naznačuje, co všechno musí sólistka v MET ovládat.
Nakolik Berg osloví ty našince, jimž dosud mnoho neříká ani do očí bijící světová janáčkománie, toť otázka. V čerstvé paměti ještě máme inscenaci první Bergovy opery Wozzeck v pražském Národním divadle. Režisér David Radok tehdy vzkřísil důvěru nejen ve skladatele vídeňské školy, ale vůbec v současnou operu.
Jihoafrický režisér William Kentridge, známý třeba i z diskusí pražské Arše, vytasil v zápase o ještě náročnější Lulu své osvědčené zbraně: animovaný film, karikatury, perokresby, útržky z novin, to vše s neustálou pomocí českého „vynálezu“, Laterny Magiky, kterou před šedesáti povýšil Radokův otec Alfred na jevištní princip.
V přímých přenosech zatím pamatujeme jedinou inscenaci tak skrz naskrz propojenou zvukově i obrazově: Šostakovičovu operu Nos. Jak jinak – taky dílo Kentridge a všech jeho spolupracovníků včetně spolurežiséra (Luc de Wit), autorky projekce Catherine Meyburghová, scénografky Sabine Theunissenové a kostymérky Grety Goirisové. Aneb šťastný a v umění dost vzácný příklad, kdy silného jedince ještě umocňuje silný kolektiv.
Zdroj: Hospodářské noviny 22.11.2015 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články