Nacerno.cz

· Dojmy z koncertů a divadel · Hudební nahrávky · Hudební recenze · Knihy       

Vydáno 14.01.19 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel

Netrebková a ovace verismu z časů Carusova mládí
Řekni verismus – a vybaví se ti Leoncavallovi Komedianti, Mascagniho Sedlák kavalír a čtyři, pět trháků Giacoma Pucciniho. Víc autorů tohoto stylu na pomezi realismu a naturalismu mají pod kůží jen operní nadšenci. Takoví předevčírem dlouho tleskali nejen na konci Adriany Lecouvrerové v newyorské Metropolitní opeře, ale po každé árii. A plno bylo také během přenosu do 25 českých kin, najmě pražského Světozoru. Nesrovnatelné s dlouhodobě nízkým ohlasem přenosů současných oper do zdejších biografů.

Přitom samotná hudba Franceska Ciley nepatří k vrcholům verismu. Libreto Artura Colauttiho podle stejnojmenného dramatu Eugéna Scriba šustí celá čtyři jednání staroromantickými situacemi i výrazivem, a to až k operisticky protahovanému umírání titulní hrdinky. Z inscenačního  principu „divadla na divadle“, který budil úžas v poválečné Velké opeře 5.května, kde ho použil režisér Alfréd Radok v Rigolettovi, zbude jen ocenění řemesla. Což víceméně platí také o režii a scénografii vůbec.



     Jestliže zřejmě každé představení Adraany Lecouvrerové stojí a padá s výkony zpěváků, pak toto stojí pevně jako skála. V historii přímých přenosů z Met tak skvělých obsazení všech hlavních rolí bychom napočítali nejvýš pět.



     Skladatel Cilea sice sólistům nepředepsal vražedné okrajové polohy ani dechové krkolomnosti. To spíš objem a dynamiku. Vlastně „jenom“ krásné zpívání, doslovné belcanto. Místa, kde se hlasy vzpínají k barevné horoucnosti, kde už moc nepomůže ani  sebespolehlivější technika. Tady zaslechneme i vliv Belliniho, jehož operou Norma byl mladý Cilea uchvácen. „Bez přínosu, jakým je zázračný nástroj lidského hlasu a bez melodické linie se opera nedokáže prosadit,“ řekl sám Cilea. Ne nadarmo se někdy Cileovu stylu říká neobelcantizmus.



     Kdo vlastně ví, proč se u nás s uvedením Adriany Lecouvreurové tak otálelo? V bývalém Československu ji prvně hrálo v roce 1985 Banskobystrické divadlo. Na českou scénu se dostala až v pražském Národním divadle v roce 2004 (i na přání Evy Urbanové), o pět později pak v Plzni.



     Ani cesta k italské a tedy světové premiéře nebyla nijak překotná.



     Francesco Cilea, který žil v letech 1866 až 1950, studoval společně s dalším veristou Umbertem Giordanim v Neapoli a první ze svých pěti oper, Ginu, napsal už na konzervatoři v roce 1889. Jakýsi ohlas měla v Itálii až třetí, několikrát předělávaná Arlézanka, taky díky dvaadvacetiletému Enriku Carusovi.



     Budoucí idol operního světa zajistil konečně v roce 1902 milánský úspěch i následující Cileově opeře, Adrianě Lecouvrerové. Totéž zopakoval při jejím provedení v Met v roce 1907. Téhož roku ale ani Caruso, ani dirigent Arturo Toscanini nezabránili propadu poslední Cileovy opery Gloria. Hrála se jen dvakrát.



     Skladatel pak už žádnou operu nedokončil. Uznání si získal symfonickou básní na památku zvěčnělého Giuseppa Verdiho i pedagogickou činností mezi zpěváky. Poslední léta života postupně ztrácel zrak.



     Dnes je na Cileovu počest v jeho rodišti, kalabrijské městě Palmi, pojmenováno muzeum, divadlo a mauzoleum.



     Dohání teď mimoitalský svět své skutečné nebo domnělé dluhy vůči jediné alespoň relativně úspěšné Cileově opeře? Nebo současný ředitel Met Peter Gelb věří, že opera tkví především v hlasech a melodiích, ať si libretisté a inscenátoři myslí co chtějí?



     V dějinách Met se Cileova opera hraje teprve ve třetím nastudování, ale zato v šesteré koprodukci! S londýnskou Covent Garden, barcelonským Gran Teatre del Liceu, vídeňskou Státní operou, sanfranciskou a Národní pařížskou.



     Už na titulní stranu všech měsíčních programů Met této sezóny byla předem jasnovidně vybrána fotografie dvou hlavních představitelů opery, Anny Neteebkové a Piotra Beczaly. A ředitel Gelb si na rozhovor o přestávce představeí zvolil mnohonásobného režiséra přímých přenosů Sira Davida McVicara, který postupně Adrianu Lecouvreurovou inscenoval v Londýně a dalších městěch.



     Pokud si čtenář operních recenzí listuje hlavně v britském a americkém tisku, může na chvíli propadnout dojmu, že tamní novináří jsou do Anny Netrebkové nekriticky zamilovaní, jakoby tu nebylo tolik jiných a znamenitých sopranistek. Ale při jakémkoli dalším setkání s touto divou člověk zapomene na recenzenty a znovu se na vlastní uši i oči přesvědčí, že tato ruská stálice vytváří každou roli po svém a báječně. Úlohu někdejší herečky Comedie-Francaise zvládá stejně důvěryhodně jako Taťánu v Oněginovi. (Co si Netreková myslí o Putinnovi, může být i nám, kteří s jeho nedemokratickými způsoby nesouhlasíme, ale milujeme pěvce,  putna.)  



     Kdysi mělo Polsko mezi nejlepšími světovými tenoristy jediného nesporného zástupce: Jana Kiepuru. Před válkou zpíval i v Met. Dvaapadesátiletý Piotr Beczala už dnes Kiepurovu pověst právem překonal. Jeho profilových disků i světových operních jevišť kvapem přibývá. V kdysi slavné roli Carusově se Beczala zdá být zatím na vrcholu své kariéry. Nemá tak nenapodobitelný zvuk jako Gigli nebo Pavarotti, ale jinak má úplně všechno a v současné době navíc i energii, s jakou před lety začínali José Carreras nebo Rolando Villazon.



     Bezcala zřejmě nikdy nešlápnul vedle, počínaje studiem na konzervatoři v Katovicích. Měl tu nejlepší školu, od arménského barytonisty Pavla Lisiciana. V pětadvaceti se stal členem opery v Linci, ve třiceti v Curychu, ve čtyřiceti debutoval v Met jako vévoda v Rigolettovi a téhož roku ve stejné roli v milánské Scale. Vedle Netrebkové se zvýrazňuje i herecky.



     Být „za zlou“ se prý dobře hraje, ale myslí si to každá mezzosopranistka? Gruzínka Anita Rachvelišviliová jakoby o tom vůbec nepřemýšlela. Potom, co dříve předvedla jako Carmen nebo Amneris v Aidě se pro ni zdá být všechno samozřejmé, přírodou dané. Recenzent se musí ovládat aby v očekávání neskutečně temných a plných tónů nezapomněl, že je v divadle a ne na soutěži o nejoriginálnější zvuky.



     Nejinak je tomu, když otevře ústa italský barytonista Ambrogio Maestri. Coby stárnoucí divadelní režisér zamilovaný do titulní hrdinky dokáže i svou hřmotnou figuru naplnit téměř otcovskou vroucností. Že je Maestrimu stále teprve osmačtyřicet, je zjevné, až když rozbouří dokonalé vysoké tóny v nejlepších tradicích italské pěvecké školy.



     Celé představení Adriany Lecouvreurové byl koncert hodný Met a pěveckého umění z let Carusa, Destinové nebo Ruffa. 



      



Zdroj: iHned 14.01-2019   
Autor: Jiří Černý   

Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Netrebková a ovace verismu z časů Carusova mládí
(počet příspěvků: 0, poslední: )

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Karel Kryl byl první vel
Jsem zpátky v Českém roz
Wagner skladatel opět př
Donizetti plný gagů a te
Český rozhlas o mně třik
Roberto Alagna umocní ka
Nový něžný vzkaz písničk
Proč je dokument o Karlu
Netrebková a ovace veris
Clapton jako koledník ne
 bullet  Nejdiskutovanější
Kdy a kam za Jiřím Černým v roce 2019 (308)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - VE ŠVANDOVĚ DIVADLE DVAKRÁT JACQUES BREL (98)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Přechytračíme i USA? (62)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (45)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist