Komentáře ke článku:
Kolik Irglových a Hansardů míjíme bez povšimnutí?
Komentář ze dne: 26. 02. 2008 13:56:14
Autor: Ivan Cafourek
Mail:
Titulek: Smutné
| Milý Jirko,
znovu hřebík na hlavičku, znovu téma, které volá po diskusi, výborně. Jenomže rozhlasoví dramaturgové se za nos nechytí, rozhlasoví dramaturgové vlastně už nejsou. Jsou jen playlisty odpovídající okruhu posluchačů, kterým je to které rádio určeno. Přesně to platí u soukromých stanic, na které se pro to nezlobím, stejně jako se, pokud by šlo o televizi, nezlobím na Novu za její vysílání – je to soukromá podnikatelská aktivita a naplňování zvoleného podnikatelského plánu. Zlobím se na veřejnoprávní vysílání, zlobím se moc, dlouho a bezmocně.
Radiožurnál právě hraje The Final Countdown – za chvilku to bude Big In Japan, pak Depeše, Hvězdičko toulavá, Lásko voníš listím a asi tak dvacet dalších. Nic proti nim, ale zítra to Radiožurnál zopakuje. Ráno člověk slyší Enyu, vztekle to vypne (tutéž Enyu slyšel na Radiožurnálu v posledním týdnu nejméně desetkrát), přijde o slušné vysílání plné užitečných informací, odpoledne to zapne a slyší tutéž Enyu. Prostě, na zabití. Vtip je v tom, že Radiožurnál nechci vypínat nebo přelaďovat, jsem srozuměný i s tím, že od něj v hudební dramaturgii nemůžeme čekat nějaké výboje, ale mělo by to být spíše čestné potvrzení faktu, že jde o zpravodajskou, nikoli hudební stanici, ne tahle doslova ohavná quasi-dramaturgie, nekonečně neměnná, tachecí-netachecí, jako by tam trvale seděl kdosi koupený jinými stanicemi aby škodil, škodil, škodil, odrazoval normálního posluchače od sledování Radiožurnálu. (Á, právě zní The Boxer, jeden Simon a Garfunkel, kterého si Radiožurnál pěstuje už léta, nikdo se nenamáhá, aby se podíval, jestli tihle zpropadení chlapíci natočili ještě něco jiného!)
Rozhlasoví odborníci by mne dozajista dokázali utlouct výzkumy, průzkumy a dlouholetými statistikami, že to tak musí být. Ostatně, oba víme, že lidi často chtějí slyšet to co mají doma v diskotéce, ne něco nového. A tahle „dramaturgie“ vlastně nejlépe vypovídá o dramaturzích – co si myslí, že chce poslouchat posluchač Radiožurnálu. Podle těchto „dramaturgů“ je bezpochyby posluchačem Radiožurnálu postarší, nijak zvlášť vzdělaný a po informacích toužící zápecník bez rozhledu, ambicí, vlastního názoru, se slzou v oku se ohlížející po diskotékové hudbě předrevoluční éry, kterému ještě navíc vyhovuje plkání Lucie Výborné s Bárou Nesvadbovou a srdečně hovězí (omlouvám se, ale takhle na mne působí) hlas Milana Bílka, pro který je třeba hlídat konec poledních zpráv, aby člověk stačil Radiožurnál vypnout dříve než se pan Bílek samými přáními pohody a dobré nálady zalkne – a než nám pustí nějaké ty Queen, které jsem měl docela rád, než je Radiožurnál zkazil.
Už, už se dostávám k tomu důležitému: vždycky jsem říkal, že hudební časopisy mohou nové zajímavé jméno vychvalovat do omrzení, je to pořád méně, než když o něm napíše celostátní deník nebo je zahraje celostátní rádio. Veřejnoprávní rádio, to nejposlouchanější, má podle mne dokonce odpovědnost za to, aby tak jak nám přináší informace z politiky, společnosti, ekonomiky, nám stejně „veřejnoprávně“ hrálo zajímavou aktuální muziku – aniž by se stalo hitparádovým rádiem. Nemůže to přece proboha být tak těžké! (Už druhý vykřičník, a to jsem se jim chtěl vyhnout, omluva.) Co například nepochopím, je, proč se Radiožurnál nezná ani k jedné ze zajímavých anglických zpěvaček současnosti, proč vlastně playlist říká Lily, Kate, Adele, natož Amy nikdy a ani náhodou. Fakt krčím rameny, zejména když Amy je tak skvělá a Kate (Nash) tak dojemná, ale ty poslouchá celý svět a nepotřebuje k tomu nějaký zastydlý Radiožurnál – ale co ti naši chudáci, bylo by slušné a správné, abychom se o nich dozvídali právě z Radiožurnálu, jsem o tom pevně přesvědčený. Ono totiž to má ještě dva neblahé následky: přispívá to k nepřirozenému rozdělování na Oni a My a přispívá to i k nepřirozenému pocitu undergroundu tam, kde žádný není. (Snad je to k pochopení i takhle nakrátko napsané, ale veřejnoprávní stanice, která mi do soukromí nutí dokolečka Celine Dion namísto zajímavé nové české muziky je stanicí pro mne ne-přátelskou – jsou to prostě Oni).
A Hansard s Irglovou? Včera se na Radiožurnálu mohli strhat, bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo tolik, tolik smutné.
P.S. A už zase jede Enya. Tohle vážně chceme?
Ivan Cafourek
|
Reakce na komentář...
"Smutné"
Zobrazit komentáře |
Nejčtenější články