Cestu autobusem na Èeskoslovenský týden v paøížské Olympii jsme si v èervenci 1968 krátili sporem o to, kdo z nás dvou je ošklivìjší a pro francouzské oko nepøijatelnìjší. Po nìkolika hodinách to už hereèka Jaroslava Panýrková nevydržela a dobromyslnì se pokusila nás smíøit.

Jedináèek se vymkl

Své "vlohy" Yvonne rozhodnì nezdìdila po rodièích. Aè byl Jiøí Pøenosil povýšen na generála až v roce 1991, temným okem salonního dùstojníka blýskal snad už od mládí. Za války stihl protanèit se v Jeruzalémì svou kvìtomluvou do srdce plavé, køehké Vídeòaèky ještì døív, než ho odveleli do boje. Yvonne se jim narodila až v Praze, do èervencových veder suchého roku 1947. Hýèkanìjšího m욝anského jedináèka si pøedstavit ani nešlo. Batolila se anglicky, rozum brala nìmecky, rusky baletila u Pirnika a Zabylové. Èesky se pak na všechno vybodla: na angliètinu v deseti, na piškotky v patnácti. Chodila s kluky na tenis a zkoušela po nich písnièky, které oni zkoušeli po Kuèerovcích, nejtichomoøštìjších Èeších. Z rádia Luxembourg trochu nabírala Elvise Presleyho, ještì víc však Hanu Hegerovou z desek. Podobnì jako tøi sta jiných dìvèat skoèila v únoru 1963 na Formanùv režisérský lep s pøedstíraným hledáním zpìvaèky pro divadlo Semafor. Støedometrážní Konkurs pak zviditelnil i Pøenosilovou: na obtížnì rozeznatelné hranici mezi zajímavostí a trapností tam španìlsky pìje La Malaguenu. Ve stejné dobì se zkoušela dostat i na zpìvoherní oddìlení konzervatoøe. Škoda, že ji nenapadlo pøed profesorskou komisí napodobit Šedého vlka nebo Ropèu (zdrobnìlina ropuchy), jak dceruška pøezdívala otci a matce. Kamarádùm to pøedvádìla asi takto: "Yfon, byli tady takofi dva huligan. Já žekla, pro takofi huligan Yfon neny doma." To jí ještì nebylo šestnáct. Na podzim najednou zatelefonoval ze Semaforu skladatel a režisér Karel Mareš. Pøedtím už pro Semafor objevil Evu Olmerovou a Karla Gotta, mìl pro zajímavé hlasy cit. Pøenosilovou si vyhlédl do skupiny Olympic, což byl jakýsi reprezentaèní team èeského bigbeatu, plný nejrozliènìjších hlasù. Vedle instrumentalistù v èele s kytaristou Petrem Jandou se do nìj vešli zpìváci Pavel Bobek, Mickey Volek, Pavel Šváb, Josef Luafer, Naïa Urbánková, Vìra Køesadlová a posléze i Pøenosilová. V premiéøe olympického pásma Ondráš podotýká se pøed návštìvníky Semaforu objevila 11.listopadu 1963 poprvé.

V Supraphonu slzu neuronili

Menší, nepøíliš vstøícná, zaala se do pódia a v tehdejším slowrockovém hitu I´m Sorry napodobila Amerièanku Brendu Lee nejlépe, jak to podle desky dokázala. Recenzenti se o ní v lepším pøípadì ani nezmínili. A v horším? "...onu baculatou èeskou Maøenku, kterou si èlovìk umí docela dobøe pøedstavit, dejme tomu, v národním kroji pøi nìjaké baráènické slávì - a která pøesto smutnì pìje Roò slzy (I´m Sorry) s mimikou a podáním odkoukanými od starù svìtového støihu." (Josef Kotek, Hudební rozhledy 1/1964). Kritik Lidové demokracie Pavel Grym, který si za Olympikem zašel do Alhambry na revui, v níž vystupovalo i Èerné divadlo, mìl z Pøenosilové dojem "èernìjší než celé Èerné divadlo." Šedý vlk chodil Prahou vzpøímenì, leè oèividnì zachmuøen. Ropina nevìøícnì kroutila subretníma oèkama. "Ti, co ji nemohou ani slyšet, øíkají, že to není zpìv, ale krkání," psal jsem v roce 1964 do své knížky Zpìváci bez konzervatoøe, jejíž vydání se zdrželo o dva roky. "Zpùsob, jakým Pøenosilová zpívá, nelze posuzovat podle mìøítek tradièní pìvecké školy. Už sám hlas nemá nic spoleèného se skøivánèími zvuky dìtských sólistù z kùru. Jako bychom v nìm naslouchali zpìvavému køiku tìlocvièny plné dìvèat, drsnému i mìkkému zároveò. Tento hlas je dravý a syrový. Proto nemùže být jiný ani styl, jímž zpívá." Bývá špatným zvykem svádìt kdejaké tehdejší opoždìní za vývojem èehokoli na komunistické zpáteènictví a byrokracii. Nemylme se: rock se všemi jeho pódiovými podobami vìtšinou nechápali a zcela upøímnì a dobrovolnì vykazovali za hranice hudby profesionální tvùrci a dramaturgové. V porotì jedné soutìže pìveckých talentù se skladatel Jan Rimon vyslovenì zhrozil, když jedna dívka zpívala podobnì jako Pøenosilová. Pragmatiètìjší Harry Macourek ho konejšil: "To je holt teï moderní." Nahrávka Pøenosilové s èeským textem zaèínajícího Jiøího Štaidla mìla tak velkou odezvu, že musela být zaøazena do každoroèního televizního Supraphonkoktejlu. Skladatel Zdenìk Petr, skvìlý aranžér pováleèného Divotvorného hrnce, to nedopustil a radìji použil Roò slzy v nekonfliktním podání Heleny Vondráèkové. Historická zásluha, že jako první u nás široce zpopularizovala èeský text vyslovenì rokenrolové nahrávky, pøesto zùstane Pøenosilové. Pøedchozí snímky Evy Pilarové s Havlíkovým orchestrem - jmenovitì presleyovské Co je to láska - pøece jen vycházely spíš ze swingové tradice.

Typ pro Schmidovy nápady

Odsudky zcela nedotèená Pøenosilová se mezitím rychle zabydlela v semaforském zákulisí a infikovala je svými prùpovídkami. "Yfon, ta Popek, ta nemám rád, ta èeká na ten první pšílešitost," radostnì popisovala matèinu nedùvìru vùèi Pavlu Bobkovi. Skvìle napodobovala i sykavky Karla Gotta a vymyslela mu pøezdívku Èuòas, která se ujala. Sama si nechala øíkat Køeèek ješita. V dobrém rozmaru se tak i podepisovala. Byl to opìt Karel Mareš, kdo se nenechal strhnout pouze jejím sarkasmem a ve svých melodiích Mìsíc, Podzimní nálada a Lyrická ze støedních Èech využil i její pozastøený, osobitý lyrismus. Pøenosilová sama si našla podobné ladìní v italském rocku, který vstøebal americkou lekci a vytvoøil si vlastní tváø. (Co nám pozdìji importovali normalizaèní diskžokejové, byl už jen fabrikovaný škleb.) Z repertoáru Rity Pavone pøevzala Javory (Cuore), od Cateriny Caselli Tak prázdná (Perdono), s inspirativními texty Ivo Rožka a Petra Rady. S odstupem èasu se ukazuje, že Yvoniny èeské pøedìlávky zahranièních hitù i tuzemské písnièkové premiéry znamenaly pro vývoj celé této oblasti víc než pøekvapivý a ve své dobì neuvìøitelnì odvážný projekt - pokus prorazit ve Velké Británii. Pøenosilové tam v lednu 1965 vyšel singl When My Baby Cries/Come On Home. Vše jakoby napomáhalo k úspìchu: renomovaná znaèka Pye, producent Tony Hatch (autor superhitu Downtown), hostování v nejslavnìjším televizním poøadu Ready Steady Go! i dobrá recenze v Record Mirroru ("Schopná a ještì navíc hezká zpìvaèka s pùsobivým vzlykem v hlase. Je to opravdu dobrá deska.") Ale deska zapadla, a už to bylo z jakýchkoli dùvodù. Po pøechodu z Olympiku i Semaforu do souboru Apollo potkala Pøenosilová poprvé èlovìka, který rozpoznal i jevištní možnosti jejího osobnostního typu. Hostující režisér Jan Schmid jí rovnou nabídl titulní roli Cyrana! Když z projektu sešlo, udìlal v dubnu 1968 alespoò Snìhurku a 11 trpaslíkù, pøíbìh zcela nezávislý na písnièkách. V dobì, kdy takøka na den stejnì mladá Vondráèková bývala filmovou princeznou, dvacetiletá Pøenosilová hrála zlou královnu a ježibabu. Zvláštì babici skøehotala neodolatelnì. Ve skuteènosti jen pøesnì napodobovala telefonující babièku hitmakera Svobody, která oznamuje, že Karel není doma. Jsou neherci, kteøí hotové postavy ledabyle sypou z rukávu.

Tøídní hlas duchovního póvlu

Protože ani ètvrté místo v anketì Zlatý slavík nezjednalo Pøenosilové vìtší ochotu Supraphonu, pokusil jsem se trochu pomoci. "Byli jsme ujištìni umìleckým øeditelem, že s urèitostí vyjde i LP deska zmínìné zpìvaèky," napsali mi 6.øíjna 1967. Urèitì vyšla 23 let poté. Pøenosilová mìla spíš telefonáty. Zvláštì když se její jméno objevilo hned mezi prvními signatáøi Vaculíkovy petice Dva tisíce slov. Anonymové jí vyhrožovali celé dny. Pak pøijely sovìtské tanky. Na víc neèekala a 27.srpna 1968 namíøila pøes Rakousko a Itálii do Londýna. Pracovní známosti z roku 1965 ale byly ty tam. Anglický komentátor David Frost ji ještì uvedl pøi koncertu na podporu utlaèovaných státù a pak už odjela za rodièi do Mnichova. Muzikantsky jí to nevyšlo ani tam. NSR zlepšovala vztahy s Moskvou i na úkor protikomunistických exulantù a ze tøí singlù u Arioly, vydaných pod jménem Silova, nezabral žádný. Byla to škoda nebo bylo Pøenosilové škoda pro bavorský støední proud?

Dalších osm let se zpìvaèka mìnila v pozemní letušku British Airways. Chodila s dìvèaty tanèit, létala za Olgou Schoberovou do Los Angeles, zkrátka si prý dohnala mládí. Vdávala se v roce 1978 a rok nato se jí narodil Max von Schuckmann. Z jedné své tamní návštìvy usuzuji, že s Yvonnou byla zábava i jako s baronkou. Potvrdil to i Karel Kryl, který si ji zval na živé silvestrovské vysílání do Svobodné Evropy. Jen poruèík STB Bežuch si mi pøi výslechu v Bartolomìjské stìžoval, že se mu to nelíbí.
Boty proti popularitì

Yvonne Pøenosilová není žádný workoholik a spoléhá radìji na svùj instinkt než na píli. Když ale bylo Maxovi šest, pøestalo ji to doma bez práce bavit. Na pozvání Karla Moudrého psala pro Svobodnou Evropu hudební poøady, pak je i moderovala a nakonec ji tam zamìstnali. V rodné Praze se z jejího repertoáru vysílaly jen Boty proti lásce. Ovšemže v nové nahrávce s Hanou Zagorovou. Koncem listopadu 1989 už rozhlas pouštìl s Pøenosilovou všechno. První prosincové pondìlí ji po jednadvaceti letech pustili i východem z letištì v Ruzyni. Zpívala zase jako za mlada. "Má to tak nìkdo štìstí, když má od pøírody natolik originální hlas, že je možné na tom postavit celou kariéru," napsal František Horáèek v Rock & Popu. Podle Vojtìcha Lindaura "okouzlila Lucernu také hbitì improvizovanými, šlejfíøsky pøidrzlými a obèas pìknì sarkastickými komentáøi a postøehy. Je to dáma bez mindrákù." Jenomže taky bez touhy po slávì. Takže ji posloucháme dvakrát týdnì odpoledne jako moderátorku, ale jako zpìvaèku jen obèas v roli Ježibaby v Rusalka Muzikálu. Tøebaže nìkdy samou nervozitou sní za celý den jen dva jogurty, aby jí pøed pøedstavením nebylo špatnì, roli samotnou nebere tak vážnì jako jiné ježibaby, trochu si z ní dìlá legraci. Ale je za Ježibabu vdìèná, protože ji znova pøivedla mezi lidi podobnì mladé jako je její Max. Ten žije po rozvodu rodièù v Mnichovì. Yvonne tam jinak už nemá nikoho, Šedý vlk a Ropèa zemøeli pøede dvìma lety krátce po sobì. Ale v Praze se dá taky leckdo napodobovat. To možná Václav Klaus, který byl jednou s Pøenosilovou jako host ve Veèerech pod lampou v Ypsilonce, ještì ani netuší.