Hodina mezi konzervatoří a dědinou Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební nahrávky Vydáno dne 14. 07. 2003 (3691 přečtení) Hodinu známe už přinejmenším se třemi tvářemi: gregoriánskou, čechomorovskou a marcipánovou. „Namoč mandlů do studený vody, potom vlej na ně horké vody, stáhni z nich kůži a stluč je s čerstvou vodou, aby nezolejovatěly. Když pak je dosti drobně utlučeš, tedy vezmi na tři věrduňky mandlů toliko cukru, ten musí bejti velmi drobně stlučenej a pěkně prosívanej.“ Tak začíná marcipánový recept, vytištěný pod kompaktním diskem Kolik cukru, tolik mandlí, prvním albem pražské skupiny Marcipán. Recept na samotný disk by byl mnohem složitější. Museli byste do nahrávacího studia vrazit kontrabasistu z Šumu svistu, klavíristku i cembalistku, klarinetistu z Chinaski, jazzovou zpěvačku, irskou flétnu, špetku perkusí, ošatku mo-ravských národních písniček a pořádně všechno promíchat houslemi Jiřího Hodiny a povařit jeho hlasem. Hodinu známe už přinejmenším se třemi tvářemi: gregoriánskou, čechomorovskou a marcipánovou. Protože absolvoval na pařížské konzervatoři obor dirigování gregoriánského chorálu, stal se v roce 1987 členem Scholy Gregoriany. Rok nato spolu-založil Čechomor - tehdy ještě pod dlouhým názvem První česko-moravská nezávislá hudební společnost - a natočil s ním i debutové album Dověcnosti. Potom odešel a jakoby neměl dost práce, založil před čtyřmi lety hned dvě skupiny najednou: ženskou Scholu Benedictu a Marcipán. Zkoušet po Hutkovi, Spirituál kvintetu, Kubišové, Hradišťanu a mnoha dalších zpívat repertoár ze Sušilovy sbírky Moravských národních písní vypadalo dost beznadějně. Jenomže Jiřímu Hodinovi nešlo o to se s někým poměřovat, ale zaplašit stesk po hudbě, v níž se mu kdysi zalíbilo. Jako vnímavý a mnohostranně vyškolený muzikant plně využil toho, že v legendární modré sbírce jsou jen nápěvy a texty, bez harmonie a jakéhokoli dalšího určení. „Písničku ze Sušila se naučíte,“ tvrdí Hodina v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes, „přezpíváte si ji, ona ve vás přirozeně zní a pak si sama řekne, co chce.“ Když to Hodina říká, a dokonce i když to s Marcipánem hrají a zpívají, vypadá to samozřejmě jako houska na krámě. Tedy marcipán na krámě. Se stejně výraznou a libou chutí, ledaskterému folklornímu i klasicistnímu cukroví sice podobnou, a přece okamžitě rozeznatelnou a odlišnou. Jak už jsem si občas tak odbornicky jistý svými chuťovými buňkami, bystře jsem Hodinu odhadl na Moravana; tak rytmicky rázně, synkopicky i zadržovaně, bez loudání, umí zpívat moravské písničky jen rodák. Jenže jsem trefil kozla; Hodina je Pražák. Zkrátka jsem zapomněl, že výteční bluesmani dnes už nemusí být jen z mississipských bavlníkových plantáží, ale třeba i z washingtonské univerzitní knihovny, a že naopak slavný rodák ze slovácké dědiny může skončit jako výkladní skříň operistické manýry. Nezáleží na původu, ale na schopnosti, vkusu a povaze. Jakpakže končí ten recept? „Potomně vezmi to všecko z nádoby a vyválej cukrem. Pak učiň z něho, cokoliv budeš chtíti, na tvé libosti a vůli zůstávati bude.“ Vstupenka, hudební recenze Jiřího Černého pro stanici Český rozhlas 2, Praha, 22.ledna 2001. Publikováno: 30.1.2002