Syntezátor trochu pochopil Cohena Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební nahrávky Vydáno dne 16. 07. 2003 (3723 přečtení) Aby nebylo mýlky, Leonard Cohen nazývá svůj čerstvý disk prostě Deset nových písní. Protože od Future (1992) opravdu nové album neudělal, jen tři výběry. Sedmašedesátiletý kanadský básník, prozaik a písničkář vydával vůbec zřídka: za 45 let umělecké dráhy deset knih a nyní konečně i desáté studiové album. Vzhledem k tomu, že pro předchozí oba disky dohromady složil Cohen jen patnáct písní, vypadá to teď, jakoby mu pětiletý pobyt v buddhistickém klášteru a osmiletá koncertní absence pomohly k novým nápadům. Možná ano – ale pouze ke slovním. Cohen si totiž poprvé v životě nezhudebnil ani jeden text! Vše obstarala jeho souvěrkyně Sharon Robinsonová, která jako sboristka sice s Cohenem spolupracuje přes dvacet let, ale autorsky dosud jen dvakrát. Robinsonová taky vše zaranžovala, až na dvě výjimky i nahrála na počítačích a nazpívala všechny doprovody, mezi nimiž jsou ovšem i mnohá dueta a dokonce čistá sóla. Jestliže se Deset nových písní přesto nestane podobným exotem Cohenovy diskografie jako Smrt miláčka žen (1977), zazděná Spectorovými „zvukovými stěnami“, pak hlavně proto, že studená isntrumentální intimita Robinsonové počítá i s čarováním zpěvákova nezničitelného nikotinového basu a s naléhavostí textů. Cohenovskému posluchači se patrně zasteskne po někdejších silných melodických motivech a plnokrevných živých nástrojích, všimne si trhání větného významu - u puntičkáře Cohena jindy neslýchaného - v písni Tisíc polibků hluboko a chvílemi asi pošle k šípku naprogramované bubny. Ale nakonec to asi dopadne jako v písni That Don´t Make It Junk: „Svůj diamant jsem dal do zastavárny, ale to z něj nedělá veteš.“ Cohenův zasněně erotický hlas má teď nesporně ještě menší rozsah, ještě míň zpívá a víc polorecituje. Zkrátka hučivé trní mezi altovou a sopránovou růží. Ale jaké trní! „A někdy, když se noc zpomalí, sebereme odvahu a ubozí a pokorní sestoupíme tisíc polibků hluboko.“ Dřív Cohen zpíval víc o naplnění touhy, dnes o jejím unikání. Zklidnil se po svém. Pořád touží po lásce a pořád sahá po bibli; Při řekách temných je vlastně parafrází Při řekách babylonských, kterou máme zažitou s Dvořákovou hudbou. Inspiruje se i u málo známého řeckého básníka C.P.Cavafyho (Odcházející Alexandře). A končí dvěma přece jen silnějšími melodiemi: Boogie Street oslavuje život, který si Cohena dohonil i v klášteře, modlitebně volná Země hojnosti se snaží ten život ochránit před zprůmyslněním. Čím líp rozumíme veršům přiložené brožury, tím míň jsme odkázáni na pouhý zvuk a tím víc nás nové album obohacuje. Cohen stále vybásňuje diamanty.