Ožil skvostný Blachutův Dalibor Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební nahrávky Vydáno dne 16. 07. 2003 (3663 přečtení) Do vhodnější doby se reedice půlstoleté nahrávky nejlepší české romantické opery ani nemohla trefit: kdypak v dějinách se o Daliborovi psalo denně, jako po dubnové inscenaci režiséra Pitínského v Národním divadle? Zatímco však spory o vhodnosti nové výpravy a kostýmů vyšumí, poválečný Dalibor z éry dirigenta Jaroslava Krombholce zůstává podobným měřítkem smetanovské interpretace jako Ostrčilova předválečná gramofonová Prodaná nevěsta s Mařenkou Ady Nordenové, Kecalem Emila Pollerta a Jeníkem Vladimíra Tomše. (Bohužel víckrát už nevydaná, vlastně nedostupná.) První kompletní nahrávka Dalibora vznikala v mimořádně šťastné situaci. Dvaatřicetiletý Krombholc měl ve studiu sólisty Národního divadla, kteří pod ním zpívali už ve dvou inscenacích Dalibora a jejichž hlasy byly v zenitu: dramatický soprán Marie Podvalové (41), vladařský baryton Václava Bednáře (45) a zejména lyrický tenor Bena Blachuta (37). Krombholc také mohl navázat na detailně propracované nastudování svého učitele Václava Talicha, pověstného náročností vůči orchestru i zpěvákům. Že ovšem Krombholc obsadil do titulní hrdinné role Blachuta, který sice už byl v mladodramatickém oboru špičkou, ale pod Talichem ještě zpíval vedlejší úlohu Vítka, bylo riziko. Ale tam, kde jiní Daliborové Talichovy éry ztratili hlas (Josef Vojta a Jindřich Blažíček), Blachutova univerzálnost a muzikálnost zvítězily. Navíc tu byl mimořádný, tehdy ojedinělý instinkt pro mikrofon. Projevil se ve všech Blachutových snímcích, jeho Dalibora však vynáší nad tehdejší Blachutovy divadelní výkony; dokonce na úroveň světových tenoristů. V porovnání s jejich polnicovým leskem zní Blachut spíš teskně hobojově, právě tím ale osobitě a jímavě. Odstíní každý tón i slovo. Jeho výšky skutečně vzlétají „k nebes výšinám“, věříme mu, když přísahá „hroznou pomstu“. Nevadí, že libreto řinčí rytírnou, šednou teorie o homosexualitě a gotickém lupiči: v Blachutovi „plane jakýs vyšší a nadpozemský žár“, milostná vášeň, odbojná hrdost i rytířské přátelství. Zpěvák naplnil skladatele. Vidět Podvalovou jako Miladu, nádhernou od vlasů až ke kotníkům, byl doživotní zážitek. Na desku se z něj přenáší erotický, laskající hlas, výtečné hlubší polohy a nadpřirozeně heroické výšky, jaké už po ní nemá nikdo. Neúprosný záznam nicméně povystrčí i dvě zpěvaččiny slabiny: neuzpívá pianissimo (ani při umírání „Kde jsem to?“) a občas tremoluje. Na rozdíl od neopakovatelných výkonů Blachuta a Podvalové založil Bednář svým králem Vladislavem úctyhodnou tradici, přímo vzor. Jeho dokonale srozumitelnou výslovnost i naprostou vyrovnanost, pevnost, až takřka neměnnost všech poloh můžeme přijmout jako dobový vrchol české deklamace – ale i jako otázku, jestli Smetanova kantiléna nemůže být živější a zpěvnější. Z ostatních rolí vynikají otcovský žalářník Karla Kalaše, technického basisty, prostého jakékoli manýry, i Vítek s Antonínem Votavou, jinak tenoristou spíš mozartovským, ale i zde navýsost muzikálním. Hlasově jsou zvládnuti i Budivoj a Jitka, i když světlejší baryton Teodora Šrubaře není pro vojáckého Budivoje rytmicky důrazný a pro Jitku jsou subretní tóny Štefy Petrové někdy koketně úzké. Sbory, v Daliborovi tak důležité, vycházejí přesně a dynamicky bohatě, u mužů o poznání barevněji. I závěrečné „Život je pouhý klam“, v textu banální, vyzní díky sboru osudově. Není divu, že v dobách této nahrávky dirigent Erich Kleiber nazval Dalibora „českým Lohengrinem“ a chtěl Blachuta angažovat v zahraničí. Publikováno: 8.9.2001