JIŘÍ ČERNÝ PÍŠE BENOVI BLACHUTOVI Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební osobnosti, Zdroj: Divadelní noviny Vydáno dne 17. 07. 2003 (3666 přečtení) Vážený pane Blachute, kdybych měl tímto dopisem vyvážit, co jsem jako středoškolák o vás v padesátých letech napovídal záporného, nevešel by se ani do pěti Divadelních novin. Byl jsem neúmorný bidýlkář, nadšený operou i svými okamžitými soudy, proti nimž mi recenze všech Borů a Pospíšilů připadaly strejcovaté a předpověditelné. Dnešní mladí kolegové mi závidí, že jsem zažil vaši, Bednářovu a Hakenovu éru, zkrátka zlatou. Nám hochům, co jsme spolu na bidýlku mluvili, ale tenkrát taková nepřipadala. Asi to začínalo už repertoárem. Dlouho samý Smetana a žádný Wagner, Verdi, Puccini, Gounod. Trochu nám vadila i celá smetanovská škola pantátovské výslovnosti a předůstojnělé kantilény bez jiskry a břitu. A k tomu ještě protijanáčkovský vševěd Zdeněk Nejedlý a Očadlíkův odpor vůči verismu i zasloužilé až národní umělectví a vůbec Národ sobě. (Čte se to hrozně, já vím a ani to neuhlazuji. Přece vám nemohu na onen svět lhát.) V Divadle hudby jsme poslouchali Carusa, Gigliho, Taglia-viniho a Del Monaca a po italském zpěvu jsme toužili i v pražských operních domech. Vodeničarov, Havlák, Vích, Ulrych, Jurečka, Zahradníček, Viktor Kočí, Zlesák, Votava – všechny jsme je milovali a chodili „na ně“, třeba jen kvůli kratičkému popěvku braniborského setníka. Zatímco tohle se vás dotýkalo jen nepřímo, za jeden večer vám dlužím dodnes omluvu. Koncertoval jste v Rudolfinu s barytonistou Hynkem Maxou, pro mě symbolem krásného hlasu. Později se stal sólistou v Olomouci, ale tehdy byl vedle vás v Národním pouhým sboristou a já to těžce nesl. Došlo k tomu, nač si mi ještě po letech stěžoval váš obdivovatel, basista Karel Berman, který vás tehdy společně s Oldřichem Novým sledoval z první řady. „Dva takoví chlapi s rukama jak lopaty stáli pod varhanami těsně nad pódiem, odevšad bylo na ně vidět, a pokaždé do nekonečna vytleskávali Maxu. Blachutovi naschvál ani neplácli.“ Nikdy bych otcovskému Bermanovi nepřiznal, že větší lopata jsem byl já. A na přísný i hořký pohled, jakým jste nás párkrát zpražil, jsem od Bermanovy vzpomínky myslel častěji. Hodně při vašem Walterovi v Mistrech pěvcích norimberských. Sice se mi nelíbilo, jak jste vztekle nakopnul šikmý stupínek, který vám nastavila Pujmanova režie, ale vaše soutěžní píseň „V úsvitu ranním“ se mi tak otiskla do paměti, že jsem snáz pochopil nevtíravý, tiše vyslovený názor Bermanovy manželky a skvělé Bystroušky, Hany Böhmové: „Já vím, že Blachut není klasický wagnerovský interpret, ale mě se barva jeho hlasu a frázování i v téhle roli natolik libí, že na všechny výhrady zapomenu.“ Jednou v noci se o vašem zpěvu rozpovídal Rudolf Asmus. Snad i pod vlivem Borise Godunova; zrovna ten večer se mu pěvecky trochu nevyvedl. A právě Asmus, vrchol operního dramatismu, jenž se mi zdál takřka protipólem vaší stále stejně spolehlivé a pro mne jakoby příliš spokojené uměřenosti či dokonce hlasové úspornosti, mluvil o tom, kolik představení musíte v Národním odzpívat, o fyzické i psychické únavě. Když pak přešel k vašim studiovým nahrávkám, použil ten výraz: světový tenor. Já měl z literatury načteny bohatárské statistiky Karla Buriana a jeho nevyčerpatelných Tristanů i Parsifalů - a nevěděl jsem, že světoví tenoři současnosti zpívají jen párkrát do měsíce, rozhodně nebydlí na zájezdech ve vlaku a neohřívají si gulášové konzervy na lihových vařičích, jak jste to dělal pod italským sluncem vy s FOK ještě v roce 1965. Neochotně jsem se brodil i k poznání, že nelze po přírodě chtít tenora, který by hrál jak Havlák, zpíval jak Blachut a vydržel do pětašedesáti. A že taky hodně záleží na režisérech. Nevím co s vámi na zkouškách Krútňavy vyváděl Bohumil Hrdlička, ale Ondreje jste hrál nade všechno operní pomyšlení. Kdyby mi před premiérou někdo tvrdil, že budete rovnocenným partnerem Jedenáctíkovu hordubalovskému Štelinovi, vsadil bych milión proti. A prohrál bych. Léta běžela a já se jako kritik věnoval úplně jiné hudbě, snad bez neodstranitelných následků. (Pro rock a folk.) Opera se mi nadlouho stala vzácností. Objevil jsem pro sebe nové muzické planety, avšak zvolna se mi začaly víc probarvovat a zostřovat i ty staré. Nemohu napsat, že na vás, pane Blachute, často vzpomínám. Spíš jako kdyby mi někdo nainstaloval do hlavy vaše nahrávky a bez mého vědomí je pouštěl. Slyším vás zpívat Wertherovo Proč mě probouzíš, ty vesno líbezná, detektivkově napjaté Kozinovo pianissimo Lhůta dochází, Lomikare, Lohengrinovo vyprávění o svatém Grálu, které jsem si díky vám celé zapamatoval a mohl jím, byť zpívaném o kvintu níž, vylepšit svou známku z betonu u profesora Paula. Tenkrát, když jsem ze stavební průmyslovky ve Zborovské prchával přes most Legií do Národního na bidýlko, mě nenapadlo, natož abych ocenil, jak je vám každé slovo rozumět. Jak vyrovnané jsou všechny vaše vokály včetně dlouhého í, jež by se žádný textař neodvážil napsat Karlu Gottovi a vám zní tak plně a líbezně při líbání v Othellovi i v Rusalce. Jak zpíváte bez manýry. Jak přesně a muzikálně, podle Talicha a Krombholce a jistě k jejich radosti. Když jsem se měl střetnout s komunistickými úřady či jinou fantasmagorií, místo štamprlete jsem k novému boji pozvedl ostrý meč s vaší nahrávkou Daliborovy árie o svobodě. Dnes už konečně vím, že váš nenapodobitelný, široký neitalský tón, lehce stoupající od výjimečně pevných hloubek, mužné střední polohy k výškám spíš slunivě horkým než kovovým, nejenže není ve světové konkurenci nějakým slovanským smítkem na technické dokonalosti; mezi stále víc si podobnými novými tenory je naopak pečetí originality. Už také nelituji, že jste po úspěchu ve vídeňské opeře nezůstal věrný mozartovskému oboru, kde jste se mi připadal napro-sto nedostižný. Svět by získal oslňujícího oborového specialistu, vy zaslouženou slávu, ale já bych si nemohl dopřát tu krásu nočních návratů autem do Prahy, kdy cokoli špatné, co přinesl den, přezní vaše nahrávka Dalibora z roku 1950. Hrávám si ji celou. A když jedu až z vašeho rodného Ostravska, dopře-ji si vás i dvakrát. Někdy váš hlas pouštím lidem i na svých poslechových pořadech, uprostřed samého rocku. Snad vám udělá radost i tam nahoře, že naslouchají citlivěji, než kdysi já. S omluvou a pozdní, snad ale dospělou úctou, Jiří Černý