Tenorům vstup zakázán Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební nahrávky Vydáno dne 28. 07. 2003 (3703 přečtení) Výjimkou nejsou dokonce ani koncerty hvězdného tenorového tria Carreras, Domingo, Pavarotti. Po jejich slavném římském vystoupení před jedenácti lety v Caracallových lázních se program árií a písní postupně nachyloval k lidové zábavě, kdy se na stadiónech místo gólů čekalo na vysoké c. Jenomže opera je i něco jiného. To se nám rozhodli připomenout na své společné desce jiní hlasoví virtuózové, barytonista Thomas Hampson a basista Samuel Ramey. Nazvali ji úderně: No tenors allowed – Tenorům vstup zakázán. S upřesňujícím podtitulem: Slavná italská dueta pro baryton a bas. U nás se dosud o Hampsonově a Rameyho projektu z roku 1999 moc neví a je to škoda. Mě okouzlil. Oba Američané totiž vytvořili cosi mnohem zajímavějšího než pouhou kopii tenorových exhibicí, přenesenou o jeden či dva hlasové obory níž. Začali skladateli belcantové éry, Cimarosou, Donizettim a Bellinim, ale i od Verdiho si zpoloviny vybrali málo známé opery, Attila a Jeden den kralování. Zvláště v závěrečné ukázce z Jednoho dne kralování bychom na Verdiho asi nehádali, víc se podobá Donizettimu nebo Rossinimu. Rozhodně se nepozná, že Verdi tuto komickou operu, svou teprve druhou, musel napsat na objednávku v době, kdy ztratil obě své děti i ženu. Není nutné znovu popisovat barevnou krásu a vyrovnanost Hampsonova barytonu a Rameyho basu, ty se u sólistů newyorské Metropolitní opery předpokládají. Ostatně Thomase Hampsona jsme nedávno slyšeli v Praze při znamenitém písňovém recitalu. Ale čemu jsme zatím nepřivykli a co je možná největším překvapením desky Tenorům vstup zakázán, to je plná šíře belcantové pěvecké techniky. Zdaleka se nejedná pouze o široké melodické pasáže: v bel cantu i barytonisté a basisté museli umět koloratury i všemožné jiné přízdoby a ohýbat své hlubší hlasy i ve střemhlavých či cvrlikavých tempech. Thomas Hampson a Samuel Ramey to vše sypou z rukávu s eskamotérskou elegancí a jen tak mimochodem ukazují, jaká inteligentní a zároveň i bouřlivá legrace mohla být italská opera před téměř dvěma sty lety. A když potom dostanou kousek vděčné silné melodie, vyzpívají ho jako slavnostní ohňostroj. V zemích moravské i české se vynikajících barytonistů i basistů urodilo už také několik. Za všechny mne napadají dva: profondní bas Jaroslava Veverky a dramatický Karla Bermana. Bohužel, nemají své souhrnné kompaktní disky. Přestože vybírat by bylo z čeho. Dokonce pár metrů odtud, v archívu Českého rozhlasu. Vstupenka, hudební recenze Jiřího Černého pro stanici Praha, 10.července 2001. Publikováno: 8.9.2001