Spouští se pavouček písničkářovy naděje Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební nahrávky Vydáno dne 28. 07. 2003 (3662 přečtení) Jednou jsem četl, že když je herci čtyřicet a pořád ještě není známý, měl by se nad sebou zamyslet. Moc se mi to nezdálo ani tenkrát a tím míň mě to přesvědčuje dnes, kdy zásluhou televizního a časopiseckého tlachání jsou populární i herci a muzikanti, kteří hrají málo a špatně. Jestliže tedy čtyřicetiletý Karel Vepřek právě vydal svou první desku Nebe dokořán, není podstatné proč není známý, ale jaký je písničkář. Sám o sobě zpívá: „Kulhavá ovce jsem, nalomená třtina, všechno co člověk zapomíná.“ A ptá se, zda smí nebo může vyzpívat něhu. Její nejrůznější odstíny nachází v básních Karla Hlaváčka, Jiřího Wolkera, Konstantina Biebla, Bohumila Reynka i Pavla Kolmačky, jehož poezii začal zhudebňovat dávno předtím, než za ni Kolmačka dostal výroční cenu Českého literárního fondu. Většinou ale ještě přiléhavější melodie Vepřek skládá ke svým vlastním textům. Když se mu společně sejdou silná hudba i básnický obraz, jsou to nejkrásnější písničky z alba: v Marii a květinách skutečně „nemáme daleko do ráje“, výjimečná je i Modlitba za zemřelý city. Toulavá Klárka z kopců, která „má v sobě pastýřskou lásku“, se sice odvolává na literární inspiraci Robinsona Jefferse, ale nechtíc je vlastně i sestrou beatlesovského Blázna na kopci nebo Cohenovy Suzanne. A vrcholem Vepřekova pokorného, křehkého a niterného doufání je, když Pavouček naděje „se spouští ze své sítě“. U albové prvotiny by posluchač možná očekával nějaké informace o písničkářovi, ale snad je dobře, že tam nejsou. Vepřekův poněkud londonovský životopis nakladače vagonů, kulisáka, učitele, šoféra sanitky a dnešního rozhlasového redaktora by možná sliboval životní příběhy, ale ty v jeho písničkách nenajdeme. A podobně se kdesi po cestě rozplynuly i případné možné vlivy Vladimíra Merty a Karla Kryla, dvou idolů Vepřekova mládí. Dnes patří Karel Vepřek mezi originály rozeznatelné po prvních taktech. Platí to samozřejmě také o jeho nevýbojném zpěvu, citově střídmém, nikam nespěchajícím a neustále zrcadlícím písničkářovy pochyby a naděje. Někdy možná ze samého ostychu před nepatřičnou sebedůvěrou a tím i před zesílením hlasu se Vepřek načas příliš propadá sám do sebe – aneb do nezřetelné výslovnosti a nejisté intonace. Přitom návštěvníci koncertů evangelického faráře Sváti Karáska a jeho skupiny Pozdravpámbu znají právě Vepřeka jako toho, kdo rozkolísanou bárku hospodského veselí stačí včas kormidlovat k hudebním jistotám. A ještě připomínka ke tvaru kytarových písniček: do jeho převládající pravidelnosti občas rušivě zasahují nesprávné přízvuky, kdy na sebe hudba a slovo narážejí tak silně, že se to zpěvem už nedá zcela zaretušovat. Jenomže hodnotit první Vepřekovo album Nebe dokořán strohým sčítáním kladů a nedostatků by znamenalo zapomenout na to, co bylo podstatné už pro jeho soukromé, neoficiální kompaktní disky Sestřičko, nezavírej vrátka a Píseň sen: je tu svérázný talent, který o sobě vypovídá z hloubky a zpěvně, bez rébusů a kultovní neurotiky, trpělivě a přitom neústupně. Publikováno: 8.9.2001