Cesta Čechomoru smyčcovým lesem Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební nahrávky Vydáno dne 28. 07. 2003 (4106 přečtení) Skupina, která během svého třináctiletého trvání postupně zkracovala svůj název od První nezávislé českomoravské hudební společnosti až k dnešnímu Čechomoru, se právě těší popularitě, na jakou nemohla ještě před pár lety ani pomyslet. Její letošní album Proměny je málem nejprodávanější českou deskou. Jak rád bych si teď vyměnil své recenzentské místo s těmi, kdo slyší Čechomor poprvé a teprve pro sebe objevují svět jeho roztancovaných úprav moravských a českých lidových písniček! Neboť jakkoli upřímně přeji Čechomoru jeho úspěchy, mezi které určitě patří i vyprodané společné koncerty s Jarkem Nohavicou, při zpětném pohledu vidím mezi dosavadními čtyřmi alby Čechomoru jiný vrchol, Mezi horami. Hráli tam jako hospodská, zámecká i rocková kapela zároveň. Třetí album, Čechomor, nebylo tak pestré, skupina přitvrdila, ale stále byla blízko svému původnímu cíli: natáčet takové disky, jako když hrají v hospodě. Na Proměnách hraje Čechomor podobně jako letos 16.ledna v Rudolfinu s Collegiem českých filharmoniků. Zaranžoval to vedoucí londýnské skupiny Killing Joke, angloindický klávesista Jaz Coleman, diriguje František Preisler z Národního divadla. O jiný, nový zvuk šlo především; jinak totiž většinu písniček už Čechomor měl na starších albech. Například Mezi horami nebo Zdálo sa ně zdálo, které v dřívějších úpravách nesly jakési tajemství, se teď prosazují takřka výhradně melodiemi a smyčcovým leskem, jak to známe především u promenádních orchestrů. Na tom není nic špatného, ale také ne objevného. Naopak, jak sourozenci Ulrychovi tak zejména Hradišťan s AG Flekem byli na této cestě už před mnoha lety dál a zněli v těchto souvislostech osobitěji. Čechomor s Jazem Colemanem možná předběhl naše rockery, kteří dosud jen platonicky obdivovali světovou módu společných koncertů kytarových skupin s filharmoniemi. Je dokonce možné, že na vlnách této módy a s nesporným melodickým bohatstvím tuzemského, zvláště moravského folklóru, dopluje Čechomor i dál do světa. Zatím se nejdál dostal v roce 1993 v rámci Týdne české kultury do předsálí londýnské síně prince Alberta. Zvláštní úlohu má na této stylové křižovatce Čechomoru hostující zpěvačka Lenka Dusilová. Zatímco v drsnějším, lidovějším zvuku skupiny se Lenčina pražská výslovnost i temperamentní projev trochu nesnášely s prostým zpěvem Františka Černého, uprostřed symfonické nasládlosti je dívčí rocková dravost docela vítaným kořením. Otázku, zda být spíš syrověji originální nebo hladčeji přístupní si museli v historii folkrocku položit i slavní Steeleye Span, Fairport Convention, Clannad nebo Chieftains. Každý ji zodpovídal jinak, univerzální řešení neexistuje. Naštěstí Proměny ještě nejsou oním osudovým Buď a nebo, protože vlastní vklad Čechomoru je v některých písničkách stále dost silný a Colemanovy úpravy alespoň v základních obrysech respektují náladu originálu. Publikováno: 8.9.2001