Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj:
Vydáno dne 01. 08. 2003 (3444 přečtení)
Nejlepší popovídání je se starší dámou, míní Miroslav Horníček. Možná. Ale já si nejlíp popovídal s malířem Vilémem Plockem. Naposledy dva dny po jeho pětadevadesátinách, měl je 25.prosince. Jako pokaždé tou povánoční dobou jsme se nejprve pohádali, kdo komu snědl bramborový salát. Vilém hrával ošizeného zaujatě a pokud mu na to přítomní jen trochu skočili, byl přešťastný. Role na pomezí reality a fantazie, dramatu a klauniády, byly vůbec jeho celoživotní vášní. Když na ně vzpomínal, horlivě jsem mu doléval červené víno. (A nenápadně jsem ujídal salát.)
Výtvarní odborníci ho většinou pasovali na malíře Polabí. Pro mě byl Vilém světák, dobrodruh a srandista. Truhlářem se ještě vyučil u tatínka, císařsko-královského komorního dodavatele v Brandýse, pak se vymknul. Jako samouk začal malovat, hrál tenis, na čajích v Houštce vydupával černošský blackbottom, jezdil na Harleyi, cestoval s kamarády: když zamířili pár stanic vlakem na sever, říkali, že jedou „na Německo“. Jednou se v Africe málem dostal do cizinecké legie. Několik let měli v Pařížské ulici společný ateliér s Františkem Tichým a Janem Bendou. Dřeli bídu s nouzí a Vilém si z té doby nejlíp pamatoval jídla. Taky bramboračku od paní Sudkové, sestry jednorukého fotografa. Ten jeden čas všechny tři talentované kumpány podporoval i penězi.
Když se Vilém ženil potřetí, vzal si o pětatřicet let mladší blonďatou knihovnici Pavlu. „Neberou si ho, slečno, dyk von je to Modrovous,“ varovaly ji brandýské zpravodajky. Jen Viléma nikdo nevaroval, že mu Pavla vystele literaturou celý příbytek včetně tatínkovy truhlárny. V některých knížkách byly i básně věnované Vilémovým obrazům: od Františka Halase, Karla Šiktance, Ludvíka Kundery a mnoha jiných. Spojením Modrovouse a knihomolky se jaksi mimochodem jejich domeček měnil v Parnas. S Plockovými si podávali ruce Bohumil Hrabal, Adolf Branald (loni napsal o Vilémovi Věnec z rákosu, víc knihu než katalog), Anna a Herberta Masarykovy, Bedřich Fučík, Vlastimil Brodský, František Pavlíček, Milan Jungmann, Jan Vladislav, Adolf Kroupa – a taky Miroslav Horníček. (Popovídání je i s mladší dámou.)
Pavla vršila knihy, Vilém obrazy. Temperou nebo voskovanou temperou maloval celý život – podobně jako Tichý – stejné motivy: lodě, řeku, moře, ryby, rostliny, dýmky, láhve, kotvy, cizojazyčné vývěsní štíty. Učil jsem se nacházet v nich, čemu Kundera říká průsvitnění. Bezmála třicet let jsem směl zblízka poslouchat nevypotřebovaného, rozverně šťastného mužského, který se setkal s posledním naším císařem i prvním českým prezidentem, sám sebe nebral vážně, ale práci ano. Naposled zapsal do kalendáře „Zase jsem dokončil kresbu“ a 4.března se vydal nevím kam a nevím čím. Asi na Německo.
Publikováno: 21.6.2001