Čeští pamětníci šedesátých let tyhle jemnosti sice většinou neznali, ale přesto na jméno Chicken Shack reagovali. To přece byla vyhlášená londýnská bluesová parta v čele se zpěvačkou, jejíž jméno jsme si upravovali na perfektní Kristýna, a se sólovým kytaristou Stanem Webbem. I když v té době byli samozřejmě slavnější Eric Clapton, Jeff Beck nebo Jimmy Page, ani Stan Webb si nemohl se svou skupinou Chicken Shack stěžovat na nedostatek popularity. Jejich řízné, hospodské blues, které v sobě nezapřelo rockovou inspiraci Freddieho Kinga, mělo úspěch i v Americe; snad právě proto, že Stan Webb nedělal z hudby filozofii a nechodil do studia nahrávat nekonečné opusy. „Blues je především živá, pódiová záležitost. Záleží na pocitu,“ říkal v roce 1970. Když si rozevřu archivní obálku s Webbovým jménem, vysype se na mě spousta tehdejších novinových výstřižků. Psalo se o tom, jak Chicken Shack odmítli smlouvu s velkou firmou, protože po nich chtěla komerční brak, o Webbově rekordně dlouhém kytarovém kabelu i o jeho lásce k pivu.
Potom Christina Perfect odešla zpívat pop ke skupině Fleetwood Mac a Stan Webb propíjel své neúspěchy v zakládání nových a nových skupin. Nějak nám sešel s mysli.
A najednou bum bác: nejenže Webb vydává nový disk, ale dokonce tuto sobotu večer vystoupí na druhém ročníku bluesového festivalu v lesním amfiteátru v Řevnicích u Prahy. Jestli zahraje to, co na disku, uslyšíme vyzrálé elektrické blues, kde není ani nota navíc, při kterém se posluchač baví a dobře ví, že nejde o život. V jedné ze svých dvanácti písniček zpívá: „Moc ti toho dát nemůžu, jediný co mám, jsem já.“ Stan Webb není zvlášť pronikavý zpěvák, v tomto ohledu se mu možná na řevnickém festivalu vyrovnají Jan Spálený, Peter Lipa nebo Jiří Šlupka Svěrák. Ale je se svou kytarou srostlý, hlas i nástroj frázují přirozeně jako dvojčata. To není jen výsledek talentu. To je i přirozená odměna za věrnost bílému britskému blues, hudebnímu stylu, který býval módou v začátcích Rolling Stones, pak se tu vytrácel kamsi do německých zapadlých klubů, tu zase vynořoval v hitparádách, ale nikdy nezmizel na dlouho.
Ostatně měřeno bluesovým standartem, Stan Webb je v nejlepších letech. Má přesně věk Vladimíra Merty, dokonce o 13 dní méně. Přesto v sobotu tváří v tvář pořadatelům lesního festivalu zjistí, že by mohli být jeho dětmi. A možná si vzpomene, jak to bývalo u něho doma v Anglii, když tam k nim v šedesátých letech jezdili z Ameriky černí bluesmeni předvádět své chraptivé, houkavé, nebo jen suché hlasy, kytary a foukací harmoniky. Koloběh blues je nekonečný, historie se opakuje. Nové je, že místo abychom si o Stanu Webbovi vystřihovali články z Melody Makeru, koupíme si jeho desku nebo si ho rovnou jdeme poslechnout v Řevnicích do lesa.


Vstupenka, hudební recenze Jiřího Černého pro stanici Praha, 29.května 2001.

Publikováno: 29.6.2001