Rytmické divočení newyorského architekta Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel Vydáno dne 01. 08. 2003 (3583 přečtení) Už dávno neplatí, že hudba = melodie. A zvláště ne v rockové hudbě, která mimochodem letos v březnu slavila padesát let od vzniku první rockové gramofonové desky Rocket 88. Onou nahrávkou s černým americkým zpěvákem Jackiem Brenstonem bylo rockové hudbě dáno do vínku, že bude především ostře rytmická a kytarová. Co všechno s rytmem dokážou nejlepší současní rockeři, to jsme si znovu uvědomili včera a převčírem při koncertech Davida Byrna v pražské Arše. Devětačtyřicetiletý rodák ze Skotska, vyškolený v New Yorku původně jako výtvarník, koncertoval v Praze už potřetí během šesti let. A opět změnil téměř všechno: repertoár, muzikanty, nástroje i oblečení. Přezpíval téměř celé květnové album Look Into The Eyeball, v Byrnově diskografii už jedenácté. Jinými písničkami se vrátil až k éře svého slavného kvarteta Talking Heads. A dokonce i znalce překvapil svými filmovými a divadelními skladbami, které jsme od něj v Praze slyšeli poprvé. S bubeníkem za zády, s perkusistou a levorukým baskytaristou po bocích a s vlastní kytarou odstartoval půldruhahodinovou řízenou bouři s bezpočtem rytmických proměn, kdy jediným melodickým nástrojem byl většinu času jen Byrnův hlas. Na tom se mnoho nezměnilo ani příchodem smyčcového sexteta, ve kterém jeden z houslistů občas střídal i trubku. S touto překvapivou nástrojovou sestavou, obvykle pokládanou za komorní, si zvukový technik a možná ani David Byrne ještě ne vždy docela věděli rady a její americko-asijský půvab jsme někdy spíš odezírali než doopravdy slyšeli. Jeden z mnoha přídavků ale naznačil, jak by smyčce mohly originálně nasvítit Byrnův náměsíčný, trochu bláznivý zpěv, vzdálený všednímu životu neméně než kdysi býval ve svých pěveckých filmových číslech Oldřich Nový. A podobně jako Oldřich Nový vzdor vší své smokingové šepotavosti vlastně byl mimořádným zpěvákem, i David Byrne je jedním z nejoriginálnějších a nejstylizovanějších zpěváků současného rocku, i když v zelenkavé pracovní uniformě může působit dojmem věčně štíhlého intelektuálního raráška, který roztančí koho se mu zachce a jen tak ledabyle ještě přitom s nadhledem chrlí chytré texty. Protože dobře zná své hlasové a vůbec muzikální možnosti, skládá si Byrne melodie hodně do výšky, s intonačně náročnými skoky a nepřetržitě vypjatým výrazem. Nepotřebuje žádnou melodickou podporu a přesto z výlučně rytmického přediva vyloupne silný, zapamatovatelný nápěv. Pokud se ale k Byrnovi párkrát přidal druhý, hlubší hlas baskytaristův, slušelo jim to oběma. Nač David Byrne sáhl, to si ochočil. Nakonec i světový hit Whitney Houstonové I Want To Dance With Somebody. Helena Vondráčková ho svého času zpívala s textem Mám nový vůz barvy trávy. David Byrne má nových zvukových vozů nejrůznějších barev na rozdávání. Vstupenka, hudební recenze Jiřího Černého pro stanici Praha, 26.června 2001. Publikováno: 29.6.2001