Černý na bílém Autor: Redakce Načerno (@), Téma: Knihy, Zdroj: Nové knihy č. 12/2001 Vydáno dne 01. 08. 2003 (2933 přečtení) Jestliže se dnes stěží shodneme na jménu literárního kritika, který by představoval pro všechna nebo aspoň většinu jmen literární scény záruku kvality, jakéhosi „nadstranického sudího“, pak v hudbě je situace jiná. Dovedu si představit, že při letmém průzkumu by se častokrát objevilo jméno Jiřího Černého. Výběr komentářů, které Jiří Černý každý týden psal a četl nejprve v Československém rozhlase Hradec Králové a později v Praze (stanice Praha) od ledna 1994 do června 2000, připravil editor J. Šulc – kniha Načerno v českém rozhlase jich obsahuje asi 85%. Čtenář tak dostává do rukou jakési komentované, souběžné dějiny českého kulturního, společenského a politického života. Přestože jde o práci novinářskou, naprostá většina článků je stále platná, nejsou to „rychlokvašky“, které po týdnu vyčpí; i za měsíc, i za rok mají svoji vypovídací hodnotu; jsou pro nás připomenutím toho, co jsme už zapomněli (něco podobného se podařilo před časem týdeníku Respekt, když vydal v jediné knize „jednovětné události“ zapisované I. Lamperem). Za posledních 10 let se Černý objevil v několika rolích – uváděl první listopadové demonstrace v r. 1989, dva roky šéfoval Rock & popu, psal do časopisu Folk a country, v České televizi bývá vidět v Dobrém ránu. Svými komentáři si zkusil roli novou – popisovat náš svět a střídat přitom polohy diváka, diváka – aktéra a aktéra. Z jmenného rejstříku na konci knihy je možné odvodit dvě hlavní oblasti autorova zájmu – politiku a hudbu. Třetí oblastí je sport (svoji žurnalistickou kariéru začal spoluprací s Československým sportem). Komentáře mají stejnou délku, jsou psány velice civilním stylem, bez zbytečných kudrlinek, přesto však živým jazykem, cítíte, že vše sedí, zapadá to do sebe, je to vyzkoušené – esej, vzpomínka, kritika, poznámka, reakce...., jako by v nich autor zúročil svoji předcházející praxi prvního českého „dýdžeje“ (rozhlasová Houpačka) a „pouštěče a komentátora“ (Antidiskotéky), který putoval po vlastech českých v období normalizace jako hudební verze pátera Vrby. Nemohu při té příležitosti nevzpomenout na návštěvu v mém rodném městě. Někdy v polovině 70. let „provedl“ na poslechové diskotéce výuku demokracie, když před 500 „nabuzenými“ hladovými adolescenty pouštěl neohroženě svoji Joni Mitchellovou, i když několik rockerů urputně vyřvávalo: „Sabat, Bloody Sabat“ (v knize je mimochodem i jeden příspěvek, který řeší vztah českého katolictví k domnělému satanství skupiny Black Sabath). Nejvíc „doma“ je v hudbě ( v ní, vedle ní, za ní i u ní). A nejde jen o pop-music (tím myslím „nevážnou hudbu“), Černý sleduje i klasickou hudbu (skladatele, dirigenty, interprety), i muzikály. Hlavními „hrdiny“ jsou však čeští písničkáři v čele s K. Krylem a pak hudební „pánbůh“ – Bob Dylan. Jedním z krásných textů je Malá modlitba za Boba Dylana (to psal i za mě): A pokaždé, když v závodě o silnou hudbu znovu uspěje, máme my, jeho nesmělí a vášnivý posluchači, pocit, jako bychom zvítězili i my, co jsme ještě včera byli poražení. Mimo něj píše o Jethro Tull, Rolling Stones, U2. Všímá si televizních debat, sporů kolem „vlastnictví“ sv. Víta, kauzy Josefa Homoláče (který si nechal patentovat slovo „bigbít“), stejně tak připomíná případ E. Háchy, sochaře Opočenského., M. Volka, vrací se vícekrát k některým tématům – televizní Aréna, M. Zeman, Akademie populární hudby. Často píše jakési vzpomínky-nekrology na ty, kteří nás postupně opustili (I. Wünsch, L.Jehne, B. Ondráček, A. Opasek, J. Foglar, J. Bulis, Petr Novák, B. Okudžava). Někdy se opakuje, někdy se i mýlí – např. v r. 1994 vyvozuje, že „komunistům dochází dech“ (to jsme si ostatně mysleli skoro všichni). Vysmívá se „sci-fi politologii“ K. Gotta, občas si neodpustí jedovatost na adresu lidí „jiné krve“: P. Žantovského, V. Kočandrleho, F. Janečka. Nešetří ani svého kolegu J. Rejžka za „posedlost Cibulkovými seznamy“: Rejžek občas střílí po lidech jako po flaškách na střelnici.Však ona některá spadne. Černý pozoruje jaksi za nás – všímá si, jak se proměňují kresby V. Jiránka, vadí mu zneužívání slova „filosofie“, komentuje přechylování u ženských jmen. Díky němu si vzpomeneme na zapomenuté – co nám dneska říká název „vyměněných“ obcí Sidonie a U Sabotů? Dokonce se čtenář dozví, jak vznikla plyšová píseň dvojice Jiráň – M. Eben, kterou ODS použila jako volební song. V okurkové sezóně, v době svátků, když se „nic neděje“, jsou komentáře osobní – o dětství, o rodině. A v posledních příspěvcích se objevuje jméno J. Hodače (a to už jsme ve žhavé současnosti). Abych jen nechválil – zcela typograficky zbytečné se mi zdá použití živého záhlaví. Pokud by byly v knize kapitoly, pak má smysl pro snadnější orientaci, ale jinak je to pouze estetická úlitba. Aniž bych chtěl „fušovat“ do díla historiků, Černému (a jeho nakladateli) se poštěstilo vydat průvodce po nedávné minulosti, jehož četba „spouští“ příjemné a užitečné rozpomínání. Martin Jakub Publikováno: 29.6.2001