Recenze Kulturní magazín Autor: Redakce Načerno (@), Téma: Kam za Jiřím Černým, Zdroj: Kulturní magazín UNI, 3/2001 Vydáno dne 01. 08. 2003 (2091 přečtení) Asi nejznámější český hudební publicista Jiří Černý je autorem či spoluautorem knih Zpěváci bez konzervatoře, Poplach Beatles, Hvězdy světových mikrofonů, Hvězdy tehdejších hitparád, podílel se na třídílné Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby. Koncem loňského roku vydalo nakladatelství Torst pod názvem Načerno v Českém rozhlase knížku jeho rozhlasových komentářů. Jiří Černý byl od šedesátých let redaktorem Mladého světa, přispíval do hudebního časopisu Melodie. V šedesátých letech byl také moderátorem rozhlasového pořadu 12 na houpačce, který byl na začátku normalizace zastaven. Tehdy se rozjel se svými pořady Rockování, Antidiskotéka nebo Desky načerno po klubech v celé republice a jezdí s nimi dodnes. I Když se po roce 1989 opět vrátil na rozhlasové vlny. Od roku 1990 do roku 1992 byl prvním šéfredaktorem časopisu Rock & Pop, do nějž stále pravidelně přispívá. S jeho texty se mohou setkat i čtenáři Folk & Country nebo Mladé fronty Dnes. Obdivuji vytrvalost, s níž se svými pořady putujete po klubech i v nejzapadlejších českých a moravských městech… Ohromně mě to baví a jistým způsobem mi to vynahrazuje tu absolutní anonymitu a opuštěnost, kterou člověk cítí, když je v rozhlasovém nebo televizním studiu. Tam sice víte, že pořad sleduje možná několik set tisíc lidi, ale vy před sebou vidíte jenom kameramany a osvětlovače, kteří dělají svou práci od rána do noci a je jim jedno, jestli se mluví o kuřatech nebo o muzice. Tyto živé pořady, kdy máte lidi přímo před sebou, potřebuju kvůli zachování jakési duševní hygieny a doufám, že je potřebují i mí posluchači. Přïnejmenším kvůli tomu, že za ně poslechnu spousty desek a snažím se jim nabízet to, o čem si myslím, že je nejlepší. Takže dělám vlastně takovou nádenickou práci. Znáte to, ze sta procent desek, co posloucháte, je deset hrozně mizerných, deset je skvělých a osmdesát procent je průměr. A jen těch deset skvělých stojí za to, abyste je lidem nabízel. Kolik máte pořadů s nimiž objíždíte kluby? Pořadatelům jich nabízím asi sto padesát. Ale řekněme, že hodně frekventovaných je tak třicet. Co nového Vás v poslední době zaujalo na české hudební scéně? Z lidí, které jsem předtím neznal, to je určitě duo Hm… a jejich první deska. Velice jednoduchá muzika, moc hezky zhudebňují české básníky a umí si napsat vlastní texty, jsou hodně originální. Nedávno jsem viděl velvarského písničkáře Jiřího Konvrzka, s nímž občas hraje skupina Třetí zuby. Najdete u něj velmi neortodoxní zvuky. Konvrzek je řemeslník a sám si vyrábí vlastní nástroje, třeba takový zajímavý dvoukrký strunný nástroj – jeden krk je mandolínový, druhý kytarový. Zpívá hrdelním hlasem a i jeho poetika je velmi zvláštní. Zaujaly mě sestry Steinovy – dvě zpěvačky s kytarami. Vážím si jich než všelijakých vítězů talentových folkových soutěží, kteří umějí hrát na kytaru a zpívat, kteří mají zažitou poezii dvacátého století, ale člověku se vždycky zdá, že to už předtím někdys slyšel. To je z těch objevů asi tak všechno, ale je tady řada kapel, o nichž se moc nemluví, ale které mám velice rád. To jsou třeba Vltava, Majerovy brzdové tabulky, Rale a celá brněnská scéna. V podstatě téměř cokoliv přijde z Brna, je velmi kvalitní. Čím si vysvětlujete výjimečnost brněnského prostředí? Je tam obrovská tradice, už od šedesátých let. Navazují tam na sebe divadla malých forem, od Večerního Brna a textů a písniček Milana Uhdeho, přes divadlo Na provázku, HaDivadlo, autory, jako jsou Štědroň nebo Bulis, až po tu mladší generaci, kterou zastupují Ostřanský, Václavek, Fajt. V každé generaci se tam nějak záhadně vyskytují talenty, nejen muzikantské, ale i textařské. Třeba Karla Davida považuji za jednoho z nejlepších rockových textařů. Jak se vůbec díváte na tuzemskou hudební scénu a na vztah šoubyznysu k alternativní scéně? Myslím, že se stále po spirále opakuje to, co známe z padesátých let a možná ještě dříve z dějin šoubyznysu. Existuje střední proud a pak ty takzvané menšinové žánry. Z těch se občas něco odloupne a okysličí to střední proud. Tím, že to začne vyhovovat poptávce, se ovšem ztratí původní náboj a stane se to samo středním proudem. A mezitím někde vyrůstá bez povšimnutí zase něco nového. Samozřejmě bych byl raději, kdyby těch originálních věcí bylo víc než komerce, ale to se stává málokdy. Jen krátce v šedesátých letech tady byla doba, kdy se kvalita téměř kryla s popularitou, vzpomenu třeba Divadlo Semafor nebo kapelu Olympic. To je ovšem velice vzácné a stává se to v dějinách umění málokdy. Myslíte si, že podobným způsobem hudební scéna funguje i jinde ve světě? Myslím si, že to tak funguje v celém světě. Záleží ale na spolkové sféře, na mecenáších, na státu. V Americe třeba vychází hudba všech možných národů, které tam žijí. To znamená nejen černochů, Indiánů, Irů, ale i třeba Židů a Chorvatů. Je to jistě nesmírně prodělečné, ale tamní společnost už je tak daleko, že si vymyslela systém, jak podporovat to, aby se tato muzika dostala na desky a k lidem. Koncem loňského roku Vám v nakladatelství Torst vyšla nová kniha Načerno v Českém rozhlase. Můžete ji přiblížit? Je to 285 komentářů, které byly odvysílány v letech 1994 až 2000 v Českém rozhlase. Byly to tak tří až pětiminutové bloky, zabýval jsem se v nich vším možným včetně politiky a dávalo mi to možnost každé úterý a čtvrtek říct, co mě nejvíc těší a nebo nejvíc štve. Psal jsem je s velkou chutí, obyčejně až ráno před vysíláním, abych mohl reagovat na věci, co zrovna byly aktuální. Načerno je vlastně první má knížka takového druhu, protože všechny předchozí byly jen o hudbě. Vaše politické komentáře jsou hodně fundované. V listopadu 1989, po vzniku Občanského fóra. Jste byl výraznou postavou v kruzích, z nichž krátce nato vzešla vládnoucí politická generace. Proč jste se v politice více neangažoval? Především historie, ale i současná politika mne vždy velmi zajímaly, ale když už jsem se stal tím hudebním publicistou, tak si říkám, že to umím lépe. Novinařina mě hrozně baví. Člověk si může ručit za to, co napíše. V politice je závislý přinejmenším na té straně, kterou zastupuje. A pak jsem měl ještě jeden důvod a ten byl asi rozhodující. Dostával jsem sice po listopadu nabídky na různé funkce, ale v té době jsem byl uprostřed soudního líčení v autorsko-právním sporu o knížku Hvězdy tehdejších hitparád. Ten soud jsem prohrál, i když si myslím, že nespravedlivě, a tím jsem považoval za vyloučené, abych se někdy v politice angažoval. Myslím, že do politiky mají vstupovat jen lidé, kteří mají absolutně čistou minulost. Už nemá smysl pátrat po tom, jak to skutečně bylo. Jistě je u nás dost lidí, kteří tu čistou minulost mají. Připouštíte tedy, že kdyby soud dopadl jinak, nakonec byste se v politice ocitnul? Mám dojem, že kdybych soud vyhrál, tak bych některé z nabídek neodolal. Ne proto, že bych měl velké nutkání stát se ministrem kultury, což mi nabízel Petr Pithart, ale proto, že mě někdy rozčiluje, co se v naší politice děje, a říkám si, jestli se mám rozčilovat u psacího stroje, nebo se pokusit to změnit tam, kde se to dá měnit líp. Je to tak, asi bych se tehdy d politiky zapojil. Dnes to už ale považuji za vyloučené. Jak jste se vůbec dostal k muzice? Hrál jste někdy na nějaký hudební nástroj nebo zpíval? Byl to řetězec nahodilostí a zákonitostí. Maminka moc hezky zpívala a mně se to od malička líbilo. Každý večer jsem ji nutil, aby si se mnou sedla a zpívala mi. Sám jsem pak trochu zpíval k taneční muzice a studoval jsem dokonce operní zpěv u sopranistky paní Hrnčířové z Národního divadla. Jakmile jsem se ale poprvé slyšel z magnetofonového pásku, tak jsem jí hned zatelefonoval, že končím. Prostě se mi to nelíbilo. Ukázalo se, že ten kritik ve mně už tehdy byl asi víc než interpret. Na žádný nástroj jsem bohužel nikdy nehrál, jsem schopen si něco vybrnkat na klavír, ale nemám dar představovat si muziku podle not. Musím si to zahrát. Myslím si, že mým handicapem je třeba to, že neumím hrát na kytaru, přestože pořád píšu o tom, jak na ni kdo hraje. K psaní o muzice jsem se dostal někdy na fakultě. Měl jsem chuť napsat o nějakém představení v Národním divadle a tenkrát začala vycházet Večerní Praha, první poválečný večerník, a tam tehdy vládly hodně uvolněné poměry, takže se mohlo stát, že tam přišel devatenáctiletý kluk a řekl, že chce něco napsat, napsal to a oni to uveřejnili. Máte naposloucháno pro běžného člověka nepředstavitelné množství muziky. Je někdo mezi spoustou kvalitních autorů a interpretů Vaším velkým favoritem? Je jich strašně moc a hodně se střídají, ale dá se říci, že z českých skladatelů to je Bedřich Smetana. Později se mi ještě víc zalíbil Janáček, zvlášť jeho opery a symfonické skladby. Z folklóru mám moc rád horňáckou muziku, skoro každý rok jezdím na Horňácké slavnosti do Velké nad Veličkou. Žasnu, že taková muzika u nás existuje. Samozřejmě se mi líbí i další druhy folklóru – černošské blues nebo africká muzika. Z písničkářů je mi nejbližší Leonard Cohen, někdy mám pocit, že kdybych uměl psát písničky, tak bych dělal něco podobného. Samozřejmě mám rád Dylana, z našich muzikantů Kryla, Mertu, Nohavicu, Plíhala. Bylo by toho moc, záleží na příležitosti. Teď se hraje v Národním Tristan a Isolda, tak jsem si po nějaké době pustil Wagnerovy opery a v tu chvíli jsem si říkal, že bych se nejraději na čtrnáct dní zavřel doma a jenom si hrál Wagnera. Jen tak pro radost. Ne kvůli tomu, abych o tom musel někam psát, ale abych se z toho těšil. Hodně hovoříte o klasice, většina textů, které píšete, se jí ovšem netýká… O klasice píšu jednak málo a jednak do časopisů, které nemají takovou publicitu, například jsou to Svět a divadlo nebo Hudební rozhledy. Ale v té nové knížce komentářů čtenář najde řadu textů právě třeba o operních zpěvácích. Pavel Stojar Publikováno: 29.6.2001