Trojí foto umělců

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj:
Vydáno dne 08. 08. 2003 (3422 přečtení)




Lednové noviny byly plné pětadvacátého jubilea Charty 77 i Anticharty. Z duše mi promluvil předseda Senátu Petr Pithart, když napsal, že nejde o plošné seznamy,ale o jednotlivé lidské příběhy.Svůj příběh si pamatuji takřka po hodinách. Ve středu 12. ledna jsem jel na desátou do porodnice na Albertově. V tramvaji jsem četl Rudé práv o s článkem Ztroskotanci a samozvanci, prvním jmenovitým útokem proti těm, co Chartu podepsali. Zamrazilo mne nadvakrát: protože se tam spílalo některým mým přátelům i proto, že jsem sám tři týdny předtím, pět minut od porodnice, v bytě Petra Uhla odmítl Chartu podepsat.

Káča se narodila císařským řezem v 10.45, dali ji do inkubátoru a já až do večera učil na lidové konzervatoři. Jakmile jsem si oddechl, že Káča přežila, začal jsem se užírat. Hranice odpovědné občanské statečnosti byly osm let po samozápalných obětech Palacha a Zajíce jasné; já neobstál. Bál jsem se o rodinu i o práci, v šedesátých letech mě z ní už dvakrát vyhodili. Když jsem o tom napsal Josefu Škvoreckému, utěšoval mě vzpomínkou na tajné křesťany z dob pronásledování církve. Neutěšil: tajně sympatizovat s chartisty se mi zdálo laciné. Vlastně mi přišla vhod Anticharta: zapomněl jsem se stydět sám za sebe, styděl jsem se za antichartisty. A zároveň mi jich bylo líto. Zvláště těch starších, kteří toho lámání páteří a odvolávání zažili v Česku mnohem víc. Zděšeně a nevěřícně říkávali: "Oni nás nutí znova sežrat, co jsme už jednou vyblili." Při klubových pořadech o Voskovcovi a Werichovi jsem lidem ukazoval a popisoval fotografie z předválečné inscenace Osvobozeného divadla, kde se posměšně napodoboval nacistický pozdrav - hajlování. Pak jsem to srovnával s fotografiemi z protektorátní manifestace umělců v Národním divadle, kde stejní herci hajlováním odsoudili - pár hodin po popravě spisovatele Vladislava Vančury - československé odbojáře. Napotřetí se tytéž tváře, bledé stejným strachem, ocitly v tomtéž Národním divadle, aby odsoudily chartisty. Dodnes nevím, jestli komunističtí organizátoři měli tak malou paměť, vkus, anebo jestli to nebyl naopak jejich ďábelský výsměch slavným hercům. Z konzervatoře mě vyhodili v březnu. (Odboráři mi ještě dali pět stovek na pleny pro Káču.) Zakázali mi i kluby a recenzování, ale k tomu jsem se do vánoc vrátil, často i díky antichartistům. Chartistům jsem párkrát pomohl s dokumenty o hudbě i mládeži, ale nenapsal jsem žádný. Třebaže si to Kocáb s Mertou o jednom mysleli a měli mi to za zlé. Myslím, že máme všichni do smrti o čem přemýšlet.

7. 2. 2002      

www.reflex.cz