Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj:
Vydáno dne 08. 08. 2003 (3693 přečtení)
Zpěvaček opravdu jazzových - co swingují a improvizují spontánně, bez trénovaného úsilí - jsme nikdy neměli mnoho. Eva Olmerová ve své vrcholné formě v 60. a 70. letech byla mezi nimi nejlepší, alespoň podle mínění mnoha muzikantů, zpěváků i kritiků. Kvůli nesmyslným zákazům a omezením, jimiž ji týrali komunističtí úředníci, ale i vinou sebeničivého životního stylu se její přírodní talent nerozvinul naplno. Zaplaťpánbůh aspoň za to, co stihla nazpívat a co teď v reedicích postupně vychází a ve zkoušce času znovu osvědčuje svou výjimečnost. O celistvý pohled na jednu z nejvýznamnějších kapitol moderní české kultury se v České televizi pokusili dalším dílem seriálu Předčasná úmrtí.
Kritička Mirka Spáčilová přiznala dokumentu Blues samotářky "solidní řemeslo" (MfD 21. ledna), nicméně se zeptala, "proč právě její portrét vytvářet znovu, když bude nutně poměřován s dokumentem Drahomíry Vihanové Proměny přítelkyně Evy - s výpovědí tak šokující a zdrcující, osobní i osobitou, že její obrazy ostře vystupují v paměti i po dvanácti letech. Každý další (i sebelepší) pokus se vedle ní bude jevit jako dodatečný objektivizující soubor jednotlivých svědectví." To je slovo do pranice. Protože Vihanová sice autenticky ukázala, jak a proč byla Olmerová na sklonku života zhroucená, upitá a nešťastná, ale člověk by taky rád věděl, proč kdysi tak výjimečně zpívala. (Nechávám stranou své mimohudební osobní zkušenosti s Olmerovou - neméně autentické, přitom jiné, než měla Vihanová.) Otázky,které si Vihanová - a nelze jí to vyčítat - patrně nepoložila, lze zodpovědět právě oním porovnáváním dodatečných svědectví. Spáčilová takové "sebelepší" objektivizování zjevně pokládá za nadbytečné. Já naopak v přístupu umělců i publicistů k osobnostem velice postrádám více pohledů - a tedy i kontrastů. Třeba knižní portrétování jediné osobnosti dlouhým rozhovorem s jediným autorem (Jana Klusáková, Ondřej Bezr, Miloš Čermák) je v Česku takřka vševládné, reportážní sběr desítek, nebo dokonce stovek svědectví (například knížka o Michalovi Tučném) naopak naprosto ojedinělý. Budiž, prostě to tak dnes v nakladatelstvích chodí. Ale pokud Spáčilová vidí v novém pokusu televizně dokumentovat Evu Olmerovou "malou záhadu", je třeba jedno vysvětlení. Kdyby po dokumentu Petra Weigla z roku 1968 Svět je báječné místo k narození zpochybnila nějaká tehdejší Spáčilová každý další pokus o portrét Olmerové a televizní dramaturgie to vzala vážně, nikdy by nevznikl ani film Vihanové.
7. 2. 2002 www.reflex.cz