Když černý Američan Little Richard létal po pódiu i desce klavíru a projódloval třeba celou písničku na několika slabikách, které nic neznamenaly, vážení kritikové ironicky otiskovali jeho "nesmyslné" texty v časopisech a posmívali se jeho dervišství, ale Richardův mladičký kytarista Jimi Hendrix odvážně napodoboval mistra až po papouškovsky barevné oblečení. Načesaný šílenec pak tolikrát oznámil a zase odvolal, že od hříšného rokenrolu odchází k povolání kněze, až se ztratil z doslechu téměř všem, i když čas od času nevydával špatné soulové desky. A protože v devětašedesáti muzikanti do důchodu nechodí a Little Richardovi vůbec není co věřit, tato zpráva mnoho povyku nenadělá.
Říkat ale "sire" nejslavnějšímu z londýnských Rolling Stones je něco jiného. Zpěváku Micku Jaggerovi sice napřesrok bude už neuvěřitelných šedesát, pořád však na koncertech tančí, běhá a pyšně se nakrucuje v pohybech, jaké kdysi z portálu odkoukal od Tiny Turnerové. Rolling Stones odmítali vystupovat před britským královským dvorem a v protikladu k Beatles byli možná rádi těmi zlými a režimem pronásledovanými až do soudních síní. Každopádně však jednoduššími, syrovějšími, bluesovějšími, rockovějšími. Víc parta, míň virtuózní novátoři. Sexuálnímu idolu Jaggerovi mezi sebou říkají Brenda a nejlíp si prý vždy na zkoušce zahrají, když odejde - jak v Praze prozradil jejich kytarista Keith Richards. Tomu také Jaggerovo šlechtictví nejvíc hnulo žlučí.
Na tom, že i rockové hvězdy padesátých a šedesátých let stárnou, nelze nic měnit. Naštěstí už ale ani na tom, že Little Richard vytvořil osobitý styl a Mick Jagger jiný, podobně dynamický, ještě výmluvnější, sdělnější a při vší vnějškové exhibičnosti dokonale spjatý s písničkou. A paradoxně tím připravoval dnešní stav rocku - třeba v podobě dublinských U 2 nebo Frames - jako hudby, jejíž pravdou je lidskost a vzpourou může být třeba "jen" odmítnutí diktátu velkých firem.

15. 8. 2002   www.reflex.cz