Jenomže pro mne byli The Who tou první nekompromisně tvrdou světovou skupinou, kterou jsem kdy viděl. Prvně v životě jsem byl v Anglii v květnu 1974 a hned jsem se prodral fotbalovým hřištěm Charltonu až pod pódium, kde dvouhodinovým vystoupením The Who před půlnocí vrcholil rockový festival. V tu chvíli byli zapomenuti Lou Reed, Humble Pie, Bad Company, Maggie Bellová a všichni, jimž jsem předchozích deset hodin tleskal; měl jsem oči jen pro Daltreyho lasování s mikrofonem na šňůře, Townshendovu pravou ruku, kroužící kolem kytary jak lopatka od mlýna, Moonovo běsnění nad sestavou nespočetných bubnů a nejméně nápadného Johna Entwhistla. Všechno s nadhledem kontroloval, jako by si byl ustavičně vědom, že basa tvrdí muziku, a nebýt jeho, celá korida tří toreadorů by se rozsypala. Bylo mu tenkrát třicet.
Že zemřela také operní pěvkyně Ivana Mixová, mi připadá ještě nepochopitelnější. Nedávno jsem ji o přestávce zastihl v předsálí Národního divadla: jejího hlasu bylo plné přízemí a své kolegyně téměř nepustila k řeči. Tím míň mne. A já jí měl tolik co říct! Jak mě uchvátila, když prvně hostovala v Praze jako Carmen. Jak jsem kvůli ní prvně v životě napsal recenzi. (" Byla po všech stránkách vynikající. Takový výkon jsme už v této roli dlouho neviděli." Večerní Praha 28. 3. 1956) A jak mi potom vedoucí rubriky Arnošt Schulz vynadal, že už mu dotčeně telefonovalo několik slavnějších Carmen. Mixové bylo pětadvacet. Rychle ji vzali do Národního a pravidelně hostovala ve Státní opeře v Berlíně a v Hannoveru. Mimochodem: učila teď Jindřišku Petrákovou, folkovou zpěvačku od Žalmana-Lohonky. To už ve zlaté kapličce jako Carmen řádila jiná divoženka, Dagmar Pecková.
A kritik - podle F. X. Šaldy "ten, kdo se narodil k obdivu a uctívání a byl v nich zklamán a zrazen" - pořád má divný úděl talenty vítat i pohřbívat.

19. 9. 2002    www.reflex.cz