Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Odjinud, Zdroj:
Vydáno dne 15. 08. 2003 (4709 přečtení)
V souvislosti s rozpadem Československa vzpomíná Václav Klaus (LN 2. 2. 2003) na "orientaci české Pithartovy vlády na hrstku čechoslovakistických umělců či intelektuálů, kteří už dávno měli větší české než slovenské publikum". Coby jeden z českého publika se na některé slovenské umělce skutečně orientuji dávno. Ještě prezidentoval Antonín Novotný, Československo nebylo ještě ani federací - a já už zbožňoval dvojici Lasica & Satinský. (Že se jednou stanou maturitní otázkou ze slovenštiny, by tehdy nenapadlo ani šílence.)
Herectví Júlia Satinského mě okouzlovalo především svou obrovskou zvukovou paletou. Když třeba přecházel do různých nářečí slovenštiny, byla to svého druhu čistá sranda pro srandu ve stylu předválečných V & W a smál jsem se dřív, než vyprávění vyústilo v nějaký vtip. Samozřejmě mě nadchla spolupráce Lasici a Satinského se skladatelem Jarem Filipem a od jejich prvního společného alba, Bolo nás jedenásť, jsem se pídil po všech jejich dalších deskách.
Udivilo mě, že v soukromí Satinský dokáže dlouhé minuty neříci ani slovo. Hana Hegerová mě poučila, že šťastně ženatý a jevištně úspěšný herec prý nemá potřebu se předvádět. Ostatně Satinský na sebe téměř všechno prozradil ve svých sloupcích: že je líný, pyšný, gurmán, monarchista, kosmopolita, antifeminista. ("Myslím, že by nebyl Hitler ani Stalin, ani Pinochet, kdyby ženy neměly volební právo.") Světa si užíval zvláštním způsobem. V Praze dokázal týden prožít ve vinohradském hotelu Beránek pět minut od Václavského náměstí, aniž by vyšel jen na Tylovo, které měl pod okny. Jako syn kavárníka někdy nechával fanfarónské spropitné, ale když mu nechtěli coby hostu ranní televize nic zaplatit, protože to prý je pro něj reklama, obořil se na ně: "Pro mě? Snad pro vás, ne?"
Při vší úctě k jeho filmovým rolím na mě Satinský pokaždé udělal největší dojem na divadle. Během plzeňských podzimních festivalů rozehrával své bezbřehé, jakoby ničím neomezené komediantství nejen ve skvělých textech, jaké mu nabízelo čechovovské představení O škodlivosti tabáku, ale třeba i v nepoměrně jednostrannější hře Stalin od Gastona Salvatora. Satinský tam v roli diktátora ukázal i vlastnost, která z velkých divadelníků dělá ty největší: nikdy nehrát "na sebe", neustále vnímat svého spoluhráče. (Martina Hubu coby židovského herce.) Učil se tomu více než dvaačtyřicet roků vedle Milana Lasici. A od nich pak ti mladší. Je dobré vědět, že i když Satinského ani Filipa už nepotkáte na bratislavském korzu, jejich následovníky ve slovenských inscenacích určitě ano.