Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj:
Vydáno dne 03. 10. 2003 (4626 přečtení)
Nedroguji, piji většinou s mírou, ale přesto mám ze všech čtyř tváří Rolling Stones nejradši Richardsovu plastickou mapu neřestí. Čtu z ní, jak si londýnští kluci před čtyřiceti lety vypůjčili od amerických černochů blues, ofrajeřili ho velkoměstským cynismem a vrátili předělané na britský rock. Nádavkem přidali starým bluesmenům i slávu a peníze, o nichž se jim v Chicagu nikdy nesnilo.
Na Richardse jsem si taky vzpomněl, když mi pár hodin před nedělním koncertem Rolling Stones zavolali pořadatelé, jestli bych večer neuvedl na scénu Václav a Havla. (Nebyl ani čas se divit, proč mi o tom pan prezident nic neřekl, když jsme se den předtím u nás doma "teoreticky", jak on má ve zvyku, připravovali na koncert.) Zachtělo se mi znovu se do zásoby nakoukat slavných vrásek stonesovského sólového kytaristy a zopakovat si naši jednoduchou hospodskou debatu z roku 1990: někdo z nás vyslovil Muddy Waters, John Lee Hooker nebo jiné jméno černošského bluesmana a druhý pokaždé vyhrkl obdivem. Večer na Letné pršelo, blýskalo se, každý zavřený ve své šatně, naděje na setkání s Richardsem nulová. Viděl jsem ho až těsně před začátkem, stál trochu nejistě. Vyrazil jsem k němu s pokusem o slovní hříčku: "My beer friend!" (Pivní přítel zní anglicky podobně jako drahý.) Zazubil se, rozpomněl na pět plzní a objal mě. Hrál pak s onou směsí lásky a rutiny, jakou bych přál i našim mladým talentům. Ostatně i jim je určeno něco ze 100 000 dolarů, které Stones věnovali nadaci Vize 97.