Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Články v novinách, Zdroj:
Vydáno dne 03. 10. 2003 (3843 přečtení)
Buď nás sežerou Američané, Sudeťáci, evropští unionisté, nebo Vatikán a jeho Vlk. Aspoň podle mnoha českých komentářů i čtenářských dopisů. Čtu, že " evropské je nám bližší, a to nejen zeměpisně" , přestože bližší než třeba alpské jódlování je mně louisiánské blues i jamajské reggae.
I já sice oceňuji " pestrost, kterou nabízí Evropa" , ale když potřebuji hudbu z Bosny, Makedonie nebo Ukrajiny, najdu ji i s rozborem na albech, jaká vydává washingtonská značka Smithsonian Folkways. " České kulturní prostředí zahnojené americkou subkulturou" snad existuje v televizních seriálech nebo akčních filmech, rozhodně však daleko od koncertů amerických filharmonií a jazzmanů. Panikářem léta je komentátor Luboš Palata. (Viz Reflex 28/03 i LN 14. 7.) Katolickým postojem k interrupcím a k preambuli evropské ústavy - o obojím má smysl diskutovat - krkolomně dovozuje snahu Vatikánu " plně určovat mravní podstatu evropského, tedy i našeho života a práva" , připravit nás o svobodné (mimocírkevní) školství, o svobodu myšlení vůbec a z nevěřících udělat občany nižší kategorie. " Nebo snad tušíte, co všechno je v právě schvalované smlouvě s Vatikánem?"
Palatovi také vadí, že " Rakušané vykupují české hospodářství" . Mě víc zajímá, jakými jsou hospodáři. " A kdyby se rozšíření schvalovalo po zemích, možná bychom se díky Vídni do EU nedostali." Kdyby. Možná. A svému stihomamu Palata říká " pocit správné nacionální naštvanosti" . Píseň česká srdce jímá.