Osamělých neubývá

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Články v novinách, Zdroj: Vydáno dne 04. 10. 2003 (4047 přečtení)



Paul McCartney kdysi udělal Eleanor Rigbyovou tak něžně, až se z písničky vlastně vytrácel smutek nad všemi podobně osamělými lidmi. Třeba nebyli v roce 1966 tolik na očích. A mnozí se možná měli k čemu upínat. "Člověk si rád zaživoří, když máňákou perspektivu," jak tehdy napsal Jiří Such ý pro Evu Olmerovou v písničce Můj pes .

Na námìstích jsme si vycinkali a vymrzli svobodu, ale osamìlých neubývá. A sotva kdy asi ubude. Aspoò se mi to zdá podle toho, co mnozí posluchaèi nacházejí v písnièkách, kde pøitom není o samotì ani slovo. Sotva dokonèím nedìlní ranní tøíhodinovku v Èeském rozhlasu, telefonují. Jiní se svìøují v dopisech. Èasto si pøitom vzpomenu na jedinou podmínku, kterou jsem pøi výbìru hudby dostal pøedem: aby byla laskavá. Už mi to nepøipadá tak úøední a omezující.
Protože mi je hudba zároveò povoláním, sám nacházím útìchu a povzbuzení spíš v knihách. Kterou zrovna potøebuji nejvíc, tu mám tam, kde míval Bertolt Brecht detektivky: na záchodì. Teï zrovna Okamžiky , vzpomínky Arnošta Lustiga na "vodního tuláka" Otu Pavla. Nedají se s Eleanor Rigbyovou srovnat: obèas se opakují, øedí, nìkdy s Pavlem nesouvisejí, leccos døív vystihl lépe sám Pavel. Zkrátka Lustig už napsal pøesnìjší a hutnìjší knížky. Ale jsou tu i vìèné dùkazy o smyslu pøátelství a obìti, holé pravdy v (témìø) holých vìtách.  " Pøece tì nenechám jet samotného," odpovídá Lustigovi v Terezínì ani ne ètrnáctiletý kamarád, který se dobrovolnì hlásí do židovského transportu. "Šel z rampy rovnou do komína."
Ètu dál o nevykoøenitelné dùstojnosti. Dùstojníka, co dnes není, je a není ministrem, vidím menšího a menšího. Splachuji.