Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Články v novinách, Zdroj:
Vydáno dne 25. 11. 2003 (4463 přečtení)
Duch Mnichova. V těch slovech českému uchu už šedesát pět roků "zvoní zrady zvon." Mně už ne. Začalo to podzimem 1969 a dopisy Karla Kryla z jeho nového domova; metropoli všech Bavorů zdrobnil na Mníšek pod Alpou. Krok za krokem jsem si pak v Mníšku nacházel a zamiloval své orientační body: redakci Svobodné Evropy u Anglických zahrad, Mariánské náměstí s vůněmi cukrářských stánků, vyprodanou olympijskou halu (při koncertech Dire Straits, AC/DC a Joea Cockera), krámky v Turecké ulici, kde za deset euráčů koupíte jakékoli album avantgardisty Franka Zappy nebo dvacet swingových disků Bennyho Goodmana. Kompletní Straussovu Elektru za jeden.
Až teprve po sametové revoluci jsem však pochopil, proč mě jednou ráno chtěl Kryl hned z nádraží vést do galerií, zatímco já, vyhládlý z Londýna, chtěl jen jíst. Keramik z bechyňské průmyslovky totiž rychle docenil Mníšek jako ráj galerií. Za obrazy a sochami sem teď se ženou a dcerou jezdíváme často. O minulém víkendu jsme to s plným autobusem podobně zasažených Čechů protáhli na tři dny. Ve Staré pinakotéce jsem si objevil mladičkého Rembrandta, v nové svištící postwarholovská auta Sigmara Polkeho, v Lenbachově domě dalšího z ruských "modrých jezdců", Alexeje Javlenského, a v Městském muzeu řezbářskou nádheru - figurky tanečníků morrisu. Jen k nim pustit hudbu Fairport Convention. A ještě jsme ani neodjeli, už jsem se do Mníšku znovu těšil. Koupil jsem si tam totiž lístek na Boba Dylana. V Praze ho nestihnu.