Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Dojmy z koncertů a divadel, Zdroj:
Vydáno dne 25. 11. 2003 (4693 přečtení)
Jeden stínový ministr mi napsal, že bychom se politicky sice asi neshodli, ale koncertní trojdisk skupiny Led Zeppelin, nad kterým jsem byl v Reflexu U vytržení, si prý pořád pouští v autě. Potěšil mě. Nejde o anglické rockery. Jejich sílu už nemůže zvětšit ani uznání od celé vlády najednou. Mně je milý ten podtext: radost, že si přece jen máme co říct. A potřeba dát to jasně najevo.
Něco podobného mě potěšilo při koncertu Hany Hegerové v Národním divadle, když uváděla písničkářku Radůzu. Šansoniérka světového formátu přichystala pěkný vstup i dalším svým hostům, ovšem jakým obdivem zahrnula Radůzu, to jsem ještě nikdy během podobných setkání nezažil. Hegerová jako by už Radůzu korunovala coby svou nástupkyni. A zase: neřekla nic samo o sobě objevného, na Radůzu pějí odborníci jen chvály.Jenže Hegerová beze vší diplomacie pak oslavila Radůzu ještě jednou, i po jejím odchodu. Radost nad uměním mladé zpěvačky přehlušila v tu chvíli i šansoniérčiny narozeniny, i výjimečnost jejího koncertu na téměř posvátných prknech.
Co kdyby takto bez rezerv dokázal někdy promluvit politik o svém konkurentovi? To by onen politický oponent zřejmě musel napřed zemřít jako Josef Lux nebo se stát smluvně opozičním či jinak koaličně spřízněným a zužitkovatelným partnerem. o odchodu Pavla Tigrida není v české politice pro kavalírství a srdce na dlani místo. Přemnožili se hokynáři, hrabivá kuřata a žvaniví slimejšové. Kdo myslí a koná jinak, je pro ně naivní a nepraktický.