A teď ještě přibyl Excalibur, keltská legendu o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu. Trvá téměř dvě stě minut, než se tato zamotaná, školometská a stavebně vratká hudebně-politická revue dotrápí do finále skutečného, jemuž předchází několik zdánlivých včetně supermelodramatického skonu královny Ginevry. Třebaže mrtvoly oživlé kvůli poslední árii škrtají operní režiséři – tradicionalistu Ferdinanda Pujmana nevyjímaje - Verdimu z Rigoletta už sto padesát let, Lucie Bílá se v roce 2003 vzpíná z nosítek důstojně, na pokyn vyhlášeného avantgardního režiséra a scénáristy, jehož celovečerním záměrem se dosud zdál být škleb nad “představiteli pravdy a lásky” a jinými zasněnými nešiky. Smrtelně vážně se tu ostatně i šermuje, seká, propichuje a zloduch Mordred řve ústy Viléma Čoka jak pominutý.

Co si o Artušově příběhu myslí od první minuty Steigerwald, měli s pomocí zcizujícího odstupu a cynického nadhledu vyříkat a vyzpívat dva pseudobrechtovští mudrlanti, zlá Morgana a kouzelník Merlin. Lucie Vondráčková díky své obdivuhodné komediálnosti a vkusu vytváří cosi mezi Lolitou, Salome a kotelní Jílkovou, čímž převyšuje nejen alternující Morganu (viděl jsem Michaelu Zemánkovou), ale celý ansámbl. Ještě hůř napsanou roli má Michal Kocáb. Některé její pasáže se nedají ani učíst, natož uhrát. (“Svět nemá důvod hledat pro sebe jakýs důvod a nestydí se za to, že se stydí.") Veden pudem jevištní sebezáchovy Kocáb si tohoto “moudrého věštce i ambiciózního manipulátora” vpodstatě zužuje do temperamentu svého osvědčeného rockerského Ropotama z časů protitotalitních provokací; jeho partnerům se s ním ovšem hraje obtížněji než se snaživým, méně efektním Martinem Poštou.

O muzikál coby “instantní operu pro spodních deset miliónů” (pěkná definice Miloše Štědroně) tedy scénáristovi rozhodně nešlo. I Pavlíček se chtěl “vyvarovat muzikálových klišé.”, Nedařilo se však žádnému z nich, natož společně. Nejvíc na to doplácí milostný trojúhelník Artuš-Ginevra-Lancelot. Pavlíčkova lyrika se od standardních muzikálových melodií liší jen tu a tam zajímavějším aranžmá. Pokud bylo záměrem nenapsat žádnou hitovou melodii, naplnil se. Nevšední hlasová barva, technika i muzikálnost Lucie Bílé se sice příjemně prosadí i v těchto notách, avšak úloha inspirující k odstíněnějšímu výkonu to není. S Artušovou sošnou ušlechtilostí se Jan Toužimský lépe vypořádal herecky, Kamil Střihavka pěvecky; i když s použitím výrazových detailů (zahořklé začátky frází, melancholicky polykané konce), které si coby šarži přenáší i s prkennými pohyby a dlouhým vlasem z role do role. Oba Lancelotové, z nichž Viktor Dyk je oproti Alanu Bastienovi slabší o vyčítalovské sykavky, vypadají a působí jako kamenní ozbrojenci z lipského památníku Bitvy národů. A Pavlíček je namísto hudebního erotismu vybavuje jen zvukovou silou a vypjatou polohou, jako ostatně většinu rolí.

Připočteme-li nenápadité kostýmy i chudobnou scénu se stromem v květináči a trůnem (stojícím či padajícím), kdo a co ještě může tento přehlušený, monotónní a upovídaný zmatek rozjasnit a zpřehlednit? Písňové texty Vlasty Třešňáka ani Jana Sahary Hedla ne: oba vyhlášení obrazoborci se pohybují v řemeslném průměru, pokud okatě nehledají dlouhé samohlásky (“víru vnáším”) nebo rýmy (“roztrhnu vás ve dví, ve tří...zbytek tebe rozsápou mí vepři”). Ani režie Vladimíra Morávka celek nesoustřeďuje, spíš tříští. Zatímco Bednárik během Johanky z Arku na stejně malé pozadí promítal kvůli srozumitelnosti děje výrazné mapy i data událostí, Morávkovy projekce opakovaných citově zabarvených slov jsou titěrné a nesmělé, stejně jako filmová dotáčka milování Ginevry s Lancelotem, na hony vzdálená klamavému barevnému plakátu a la Lady Godiva. Smůla sedá režisérovi i na detaily, které si půjčuje sám od sebe: reklama na svatý grál je banálnější než postava televizního reportéra v předchozí shakespearovské inscenaci a dvacet kočičích figurek na rampě se účinností ani nepřiblíží “jedovatým” hrníčkům z Morávkovy Maryši. Symbol přece není hlavolamem, ale naopak zrychlením a zjiskřením. Morávek také neuhlídal svou hradeckou herečku Andreu Marečkovou, aby v jediné kladné postavě dobrosrdečné Markéty – obdařené i výjimečně vroucí Pavlíčkovou melodií – téměř detailně nezopakovala svou roli z Othella a už tím nezaostala za přirozenou Gabrielou Vermelho.

Základní příčiny vypsaných (i dalších) nedostatků vidím v tom, že Steigerwald pro svůj sarkasmus nenalezl umocňujícího hudebníka, jakým je pro Schmida v Ypsilonce Kořínek, ani provokativnější terč, než jakým jsou v pohavlovském Česku rytíři, kouzelníci a jeptišky. Pokusil se zesměšnit to, čemu se už předem směje on sám a patrně i většina muzikálového publika.

JIŘÍ ČERNÝ

Divadlo Ta Fantastika Praha – Michal Pavlíček, Karel Steigerwald: Excalibur. Režie včetně filmových dotáček Vladimír Morávek, texty písní Vlastimil Třešňák a Jan Sahara Hedl, scéna a kostýmy Alexandra Grusková, choreografie Quaša, dramaturgie Marie Reslová. Premiéra 3.listopadu 2003