Teď stačí, aby ho vyzvala soukromá loterijní společnost, a vkročí do její nové arény za zvuků Smetanovy Libuše. České vlajky vlají, Jožka Černý rozmnožuje své operetní podání slováckého folkloru o Ivetu Bartošovou a Leonu Machálkovou, Aleš Brichta je rockově přímočarý: "Červená, modrá, bílá, barvy, co mám rád, jsou akorát" a Nova to posílá dál.
Pokud si Marek Eben myslel, že uvádění tohoto čecháčkovského kýče nějak zvládne, šeredně se přecenil. Mně by opravdu nevadilo, že ředitel Sazky Aleš Hušák býval estébáckým agentem a spoluautor zahajovacího scénáře Štěpán Škorpil stážistou ÚV KSČ - kdyby celá ta sláva nebyla starokomunistickou pýchou a bombastičností přímo posedlá.
Klidně bych také přešel, pokud by Hušák předsedu vlády Vladimíra Špidlu na zahájení pouze "nepozval", jak mylně píše třeba Michal Kačmařík; tím by se skutečně nedopustil "žádné hrubosti či neslušnosti" (Dopisy čtenářů, LN 1. 4.). Když ale Hušák premiérovi po novinářích vzkáže, že "není vítán", je to buranství.
Prezident samozřejmě důvod znal: Špidlova vláda odmítla Sazce dát záruky na úvěry. Musel předpokládat, že jeho přítomnost (stejně jako primátora Pavla Béma) bude využita: 1. Ke zdůvěryhodnění ne dost přesvědčivého podnikatelského záměru; 2. K oslabení premiéra hulvátským způsobem. A pokud by snad něčemu z Hušákova sebeoslavného projevu nerozuměl, ředitel to nechal odlít na věčné arénní časy do bronzu: "Nejúčinnějším nástrojem řízení je diktatura, občas zjemněná metodou cukru a biče."

S okázalou podporou problematického jedince má Klaus už jednu mizernou zkušenost: ve jménu presumpce neviny se sešel s Vladimírem Železným právě v době, kdy ředitel Novy měl na krku vážná obvinění. Náš stát pak prohrál v mezinárodní arbitráži miliardy, ale senátor Železný svedl "neprohratelný" soud na nešikovné advokáty a v aréně teď už zase oslavoval společně s Klausem. Nepřeji svému prezidentovi - a tím ani nám všem - nic zlého, a tudíž doufám, že Sazka nakonec někde chybějící úvěry sežene a první možná ostuda bude zažehnána. Druhá je skrytější a dlouhodobější: co v aréně celý rok dělat, aby neprodělávala? Zkušenost s komunistickým Palácem kultury je neblahá.
Hraničí až s roztomilostí, jak to vidí (v MfD 29. března) bývalá televizní radní Jana Dědečková. "Velkolepý sportovní stánek" je podle ní i "velkolepé evropské dílo" a nám, kdo Hušákovi nevzdáváme "čest", přičítá "závist a odpor k soukromému kapitálu". Patrně netuší, chuděra podnikatelská, kolik vyrůstá v Evropě sportovních hal včetně fotbalových se zasouvací střechou a vysouvací travnatou plochou, aniž by z toho byla národní slavnost. Kancléř, který by otevíral halu Schalke, by v Německu vzbudil velký údiv, ne-li podezření z finanční spoluúčasti. Nehledě na to, že ani sebeúčelnější stavba není sama o sobě, mimo všechny jiné souvislosti, podnětem k národní hrdosti. Co potom například s Hitlerovými dálnicemi?

Jak se blíží Velikonoční pondělí a nedožité šedesátiny Karla Kryla, stále víc lidí se mě jako jeho kamaráda ptá, co by tomu všemu dnes řekl. Nevím. Za časů Havlova odprodeje podílu Lucerny Chemapolu zpíval "Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem: pod střechou jedné partaje se u koryta sejdem." Padni komu padni - tak by, věřím, psal Kryl dodnes.

(Lidové noviny 5.4.23004)