Herecká asociace udìluje své každoroèní ceny v Národním divadle. Už tím vyluèuje, že veèer bude další z mnoha estrád ironických konferenciérù, s nimiž vyznamenaní horko tìžko drží krok. Držitelé Thálií si svých poct užívají a nikdo je nehoní. I televizní divák má èas si ke slavným tváøím vybavit své vzpomínky.
Báru Hrzánovou jsem poznal zhruba pøed dvaceti lety pøi Portách na plzeòském výstavišti. Pokaždé se tlaèila pøed nìkterou z kolib, aby byla pøi noèním mejdanu první. Když policajti odprovodili Nohavicu z internátu až k vlaku, nedalo se bojovat jinak, než mu dát hlas v divácké anketì. "To je takový blaho øíkat na veøejnosti, že Rusáci a komunisti jsou svinì," vyhrkla teï Hrzánová svou radost z role osmileté holky v pøíbramské inscenaci Hrdého Budžese - a já byl taky rád.
První vzpomínka na barytonistu Antonína Švorce je mnohem starší. Jako konzervatorista zpíval pøi školním koncertu Cikánské písnì. Hlas se mu nesl ze všech nejlépe. Opakovalo se to i 27. bøezna 1956 pøi Carmen ve Smetanovì divadle, kam už pøijel z liberecké opery dvaadvacetiletý hostovat jako Escamillo. (Den nato jsem ho pochválil ve Veèerní Praze a z nìkolikaøádkové první recenze svého života jsem byl podobnì rozèilený jako z této rubriky, kterou dnes poprvé pøebírám po Michalu Horáèkovi.) Ještì když zpíval v Národním starého moudrého Sachse v Mistrech pìvcích norimberských, byl Švorc poøád spíš kluk a hráli jsme spolu basketbal. Pøi jeho Thálii za celoživotní dílo se musím štípat, abych nezopakoval dìtinskost svého otce, pro nìhož i premiér Švehla ze staré známosti navždycky zùstal Tondou.
Nic takového mi nehrozí u laureáta stejné kategorie v èinohøe, Otakara Brouska. V okamžiku, kdy jsem prvnì slyšel jeho Mackieho v Žebrácké opeøe, kterou ve svém divadle nastudoval E. F. Burian, jsem byl chycen do zvuku a promìn Brouskova hlasu a obestøen smìsicí štìstí, úcty a oddanosti, jaká je zdánlivì možná a vysvìtlitelná jen ve støedoškolském vìku, mne však ve vztahu k Otakaru Brouskovi provází dodnes. Je asi výsadou ojedinìlých hercù, že jim na rozdíl od zpìvákù ani na pokraji osmdesátky hlas nechudne, nešediví a neslábne. Rozkaz "Na Kazaò!" zavelel Brouskùv hlas v Prokofjevovì Ivanu Hrozném už mnohokrát, ale kdybych mìl nahrávky z rùzných období porovnávat, jejich stáøím bych si nebyl jist. I ta dosud poslední, ze Smetanovy Litomyšle, mohutnì naplnila renesanèní nádvoøí. Tak jako v sobotu Brouskùv hlas a Hrubínova báseò Národní divadlo.
Nebožtík E. F. Burian by mohl být na svého herce hrdý. Zato by urèitì zle snášel, co se dìje s odkazem jeho strýce, hrdinného tenoristy Karla Buriana. Slavnìjšího operního zpìváka Èesko svìtu nedalo a hned tak nedá, od Nìmecka až po Ameriku
platil za nejlepšího wagnerovského tenora, vražednou roli Tristana absolvoval stoosmadvacetkrát. Od Burianovy smrti uplyne v záøí osmdesát let, máme rok èeské hudby, navrhl jsem tedy Pavlu Dostálovi úplné vydání všech jednasedmdesáti Burianových snímkù, pøepsaných na devíti pásech v archivu Supraphonu. Vlastnì jsem jen zopakoval, oè usiloval už Jan Králík v roce 1991. Ministr slíbil peníze okamžitì. Burian pøesto nevyjde, protože v Supraphonu pásy nenašli. Chybìly prý už za øeditele Jiøího Štilce ml. a chybí i za jeho nástupkynì paní Gondové. Poprask z toho není žádný. Pásky nejsou, voli je vypili. Nièemu nerozumím. Vím jen, že vydat Karla Kryla v okupovaném Èeskoslovensku mi zabralo ménì èasu.

Lidové noviny, , 29. 03. 2004