Ani Jesus Christ se nestal Superstar z ničeho nic Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Lidovky Vydáno dne 05. 05. 2004 (4378 přečtení) Není úniku. Instrumentářka u zubaře, prodavačka v pekařství, reportéři z deníků, všichni se mě ptají na českou Superstar. Otřásá televizní sledovaností, účty za mobily, sázkovými kursy, inzercí. Mám každému, kdo se mě znova zeptá, telefonem rovnou pouštět písničku I kdyby, kterou předloni nazpíval Jiří Smrž na své jediné album Dědičná krev? „Nevěřím v ekonomy/krásu a velikost měří ziskem/Van Gogh v životě neprodal jediný obraz/Ježíš nevydal ani slovo tiskem“ Do diváckých mozků se zadírá dvojí omyl: 1.Hvězdou se lze díky televizi stát za pár týdnů. 2.Hvězdné schopnosti jsou spolehlivě měřitelné, stačí čtyři porotci a statisíce SMS a telefonátů od diváků. Podle politika Ivana Langera se tak „podívá kruté pravdě do očí“ každý z 3261 soutěžících. „Buď si dokázal, že na to má – nebo, že na to nemá.“ Nedokázal. Protože co svět světem stojí, umělec umělce posuzuje a soutěže existují, žádný metr na umění ani na zábavu nebyl vynalezen. Příkladů do očí bijící omylnosti neřku-li nesoudnosti jsou dějiny plné. Talent něco hodnotit je zcela jiný než talent něco sám vytvořit. Swingový král Frank Sinatra zkraje odmítl Elvise Presleyho; nepoučen, stejně suverénně odbyl později Beatles. („Především by se měli dát ostříhat.“) Když měl Panton vytisknout písničky Petra Nováka, romantický klavírista Jiří Malásek od sebe Novákovy noty (Povídej a Já budu chodit po špičkách) nevrle odsouval. Televizním dramaturgům nezněly první hity Yvonne Přenosilovou (Roň slzy) a Evy Olmerové (Jsi jako dlouhý most) dost přijatelně pro vysílání a nechaly je raději přezpívat Heleně Vondráčkové, respektive Evě Pilarové. Pěvecké soutěže, v nichž neuspěli Karel Gott, Marta Kubišová ani Iva Bittová, vyhrávali většinou zpěváci, jejichž jména jsou dávno zapomenuta. A co vítězové všech Eurovizí a Intervizí? Z osobní zkušenosti znám jedinou výjimku potvrzující pravidlo, jediný případ talentu, který vyhrál soutěž, okamžitě zazářil a dodnes nezapadl: Helena Vondráčková, tehdy sedmnáctiletá studentka ze Slatiňan. Ani ona ovšem nespadla s nebe. Byla už tak vyzpívaná, vyhraná (jako klavíristka) a všestranně muzikální, že mohla okamžitě natáčet s rozhlasovým orchestrem. Ztěží si umím představit, že by se – nebýt vítězství v Lucerně – neprosadila jinak, i když třeba ne tak rychle. Netvrdím, že by si porotci včetně oněch dnešních seděli na uších. (I když nikdo z nich dosud nemá výsledky semaforského režiséra Karla Mareše, který samojediný objevil Olmerovou, Přenosilovou i Gotta; toho dokonce v době, kdy mu šéf televizní zábavy Vladimír Dvořák prorokoval divácký neúspěch.) Dobrovolně však opentlují masovou estrádu, v jejímž kotli se míchá skutečný talent, drzost, originalita, nevychovanost, opičí nápodoba, láska k hudbě i chorobná sebestřednost. To vše sice může být přítomno v jakékoli hudbě, ale nikdy ještě nevydávalo tolik barevného dýmu, jemuž neuniknete ani vypnutím televizoru. Hudba už naštěstí vydržela i horší věci. A nepřestává být kouzlem, záhadou – a také prací. Čím jiným třeba je letošní trojandělská Radůza? Z rohu ulice se nejdřív naráz stala předzpěvačkou Suzanne Vegové i Michaela Oldfielda, zažila co je být vypískána a nemít ani na telefon, potom krůček po krůčku, klub od klubu získávat pár posluchačů, psát písničky neuvěřitelně lepší než před lety, odmítnout za pěticiferný honorář „dělat křoví“ při pardubické estrádě kolem Haškova Stanley Cupu, komponovat i divadelní a chrámovou hudbu a posléze se stát „objevem roku 2003“. Superstar? I Lloyd Webber s Ricem nejdřív napsali pro středoškoláky zpěvohru o Josefu a jeho bratřích, než na deskách, v divadle a ve filmu jejich Jesus Christ Superstar obletěl svět dospělých. Pořadatelé české Superstar chtějí, aby její vítěz „otočil dějiny“. Zdař Bůh!