O třech zpravodajích, ceně života a izraelském osudu Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Lidovky Vydáno dne 05. 05. 2004 (4154 přečtení) Nakonec ty novináře ani nezabili. Tak nač z nich dělat hrdiny? Takový je podtón řady komentářů i čtenářských dopisů po návratu Michala Kubaly, Petra Klímy a Víta Pohanky z šestidenního iráckého zajetí. Viliam Buchert v MF DNES píše, že prostě konali svou práci. A ví prý, o čem mluví, býval válečným zpravodajem také. Martinovi Zvěřinovi z Lidových novin zase „v oslavném potlesku“ chybí informace, „zda jsme únoscům něco zaplatili“. Sžíravě na to jde internetový pisatel Professor: „Vždyť je to nakonec tak krásné, nerespektovat elementární pravidla, chovat se neodpovědně a pak se za to nechat ještě oslavovat v médiích a třást si rukama s politiky...“ Nejrozhodnější je Professorův pseudonymní kolega Tacco: „...v zemi, kde se válčí a unášení je národním sportem a oni se rozhodnou téměř celou ji přejet taxíkem...Tohle nedělají hrdinové, ale pitomci. Nebo Češi, co chtějí ušetřit diety.“ Jenomže ať jsem četl jak četl, o „hrdinech“ nikde nic. Že je kdekdo zpovídal? To je normální, začaly to už v Bagdádu štáby světových televizí. A proč letěli armádním speciálem, „když jim nic nebylo“? Čím dřív byli novináři doma lékařsky vyšetřeni, tím menší je pravděpodobnost budoucích zdravotních následků. Jak a třeba i za kolik byli propuštěni? Ať to česká ministerstva sdělí - ale určitě ne novinám, nýbrž italským a jiným partnerům, kteří o životy svých unesených občanů dosud bojují. O život jde i v Izraeli, jenomže každému, kdykoli a kdekoli. Zejména v autobusech, kavárnách, obchodních domech. Jen v autobusech tam za dva roky zahynulo při sebevražedných útocích palestinských teroristů z organizace Hamas 126 lidí, téměř bez výjimky civilistů. Palestinští představitelé tyto útoky oficiálně odsuzují ve shodě s ideologií islámu, který prý zapovídá vraždění civilistů. Ale co je všechno jejich psané slovo proti televizní kameře, která 11.září 2001 celému světu ukázala radostné tance mladých Palestinců nad zničením newyorských mrakodrapů a tedy i nad smrtí tisíců lidí? Možná, že v OSN nakreslili židovskému státu v roce 1947 hranice, které nemohl ubránit: od Golanských výšin do moře jako z Prahy na Karlštejn nebo z Brna do Vyškova. A kolem nových hranic statisíce palestinských vystěhovalců, přesvědčených o historické nespravedlnosti. Vzato stroze zeměpisně, vykřikované plány arabských vojevůdců utopit Židy v moři nebyly vůbec fantasmagorické. Izrael spočítal a vyfotografoval tanky a letadla nachystaných nepřátel, v roce 1967 zaútočil první, vyhrál a osídlil některá dobytá území. Od té doby tam v nevyhlášené válce a nikdy neuskutečněném míru (byť odměněném Nobelovými cenami pro tu i onu stranu) všichni žijí vedle sebe, spolu i proti sobě. Potomci těch, které už nestihli svým „konečným řešením“ dovyvraždit inteligentní Himmler, sečtělý Goebbels ani systematický Eichman. A palestinští zoufalci, kteří se od malička v uprchlických táborech učí i v hodinách počtů, že dva mrtví Židé a dva mrtví Židé jsou čtyři mrtví Židé. Izrael skutečně neplní některé rezoluce OSN. Jeho armáda skutečně uťala Hamasu krátce za sebou obě jeho hlavy a opačná strana pak odsoudila likvidaci „náboženských vůdců“. A protože je Izrael demokracií, vláda je doma kritizována za neústupnost nebo naopak ústupnost. Vážím si proto nejen Židů, kteří utekli před evropskými pogromy do Ameriky a tam dali moderní populární hudbě Gershwina, Berlina, Dylana, Simona i Cohena, ale taky všech, kdo svou jedinou naději v Izraeli dobývají bez nenávisti, třebaže se zbraní v ruce.