Státníkův zval ke skepsi hlas a ohňostroj si zpíval Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Lidovky Vydáno dne 05. 05. 2004 (3874 přečtení) „Každý, kdo má všech pět pohromadě...“, přísně vymezil pan prezident ty, kdo ani v předvečer vstupu Česka do EU nepřestali společně s ním počítat, co nám to nevynese. Zbytek Klausových varování jsem na Václavském náměstí nechal koňovi. Vadilo mi být označen za blbce jen proto, že mám jiný názor. Schopnost či přímo povinnost o čemkoli pochybovat je přece i předpokladem Klausova euroskepticismu. A pro mne je dokonce i Klausovým kladem. Je ovšem věcí vkusu, nakolik tato skepse patřila do evropských oslav. Prezident několikrát působil spíš jako slavnostní host, který svatebčanům zdůrazňuje, že jim manželství přinese velké problémy. Když mluvil o tom, že to není konec, ale začátek, znělo to už málem jak na pohřbu, těsně než rakev zajede za oponu. Věcněji a vhodněji, třebaže nesrovnatelně ostřeji, zpochybnil náš vstup do EU ředitel Liberálního institutu Miroslav Ševčík v úvaze Alternativa existovala (Metro, 28.4.) Jistěže, alternativy existují vždycky. I vysloveně protichůdné, jako měli oba ministři financí meziválečného Českoslovenka, Alois Rašín (jeho portrét míval Klaus v kanceláři) a Karel Engliš, jehož cenu každoročně uděluje brněnská univerzita. Ševčík sepsal desatero odborných NE a ponechal čtenářům možnost, aby si k nim dodali i svá laická ANO. Hlasovali jsme a oslavovali (nebo nesouhlasili) každý jak umíme, jen podle svých nedostatečných vědomostí a proměnlivých pocitů. Neumím, bohužel, posoudit, jestli unijní normy jdou proti našim zájmům nebo jak dobré či špatné podmínky nám česká vláda vyjednala. Nebojím se zdražení: uměl bych se uskrovnit, jako když jsem byl za socialismu 25 let nezaměstnaný. Nemám strach z evropské měny: kamarádi z Německa si zvykli – a ti vědí na desetinu přesně, kde jsou na tom teď hůř. Těším se na průjezdy celnicemi bez celníků, na západoevropské letištní haly, až prvně půjdu branou pro občany EU. Doufám, že se nám bude lépe cestovat i mimo Evropu. (Velkou radost mi udělala zpráva, že ministr zahraničí Cyril Svoboda podepsal v nemocnici smlouvu o bezvízovém styku s Brazílií.) Věřím, že Praha přiláká ještě víc cizinců, od studentů až po dělníky. Jazykový mumraj mi dělá dobře. Mozek nekrní a uším je barevně jak v Londýně. Nebo jak za časů mých prarodičů, kdy i ševci a krejčí uměli německy. Někteří taky francouzsky. Nářky nad ztrátou národní identity považuji za vyslovenou paniku. Mám proti nim argument z první ruky: Irsko. Ekonomicky tygr - a muzikantsky stádo tygrů. Irů je o dvě třetiny méně než nás, ale v posledních letech chrlí jeden rockový talent za druhým. Však mi odtamtud taky přišla první gratulace k českému členství. Poslal ji mobilem Jens Uhl, německý inženýr, který si našel práci v irském městečku, jen aby byl tamní hudbě blíž. Kvůli tomu všemu jsem se o půlnoci na prvního máje usmíval na všechny rachejtle, co svítily a svištěly nad Letenskou plání. Do rána tam sice už tradičně stály stánky s komunistickou literaturou a tričky s potiskem Gottwalda, ale byl z nich tak malý strach, jako z někdejšího Havlova prezidentského protikandidáta, který si sem chodí z blízkého činžáku, jako z jiných mých nezapomenutelných letenských sousedů: z estébáka, dosazeného kdysi na redaktorské místo v Supraphonu, z bývalého generálního prokurátora, náchylného stíhat nás v roce 1989 za podpis Několika vět. První máje na Letenské pláni měly i za totality zvláštní přitažlivost: sehnali jste tam banány pro dítě. Letošní noční způsob byl ovšem ze všech nejšťastnější. Když ohňostroj skončil, začala naše šestnáctá minuta v Evropská unii.