V českých zprávách prý o Klausově cestě „dominovaly dvě věci – panda a lidská práva“, míní kancléř a obojí mu splývá – rád bych věřil, že omylem nebo ve spěchu - do „banalit a věčných stereotypů“.

     Předesílám, že chápu, když Klaus a lidé z jeho týmu chtějí s Čínou pěstovat „normální politické vztahy odpovídající jejímu významu ve světě“ a že jim „stojí za to hledat příležitosti, kde uspět.“ Rozumí se hlavně ekonomicky. Pochybuji sice, že se čínští komunisté budou při svém obchodování řídit tím, zda je někdo navštívil či nenavštívil, a spíš myslím, že toho politicky zneužijí i proti svým politickým vězňům, ale dejme tomu, že právě taková jsou podle Weigla omezení „našeho lidskoprávního fundamentalismu“. Nevadí mi ani, jak škaredě pojmenovává, když jsou pro někoho lidská práva důležitější než hospodářská prosperita. A lehce lze překousnout i nedokazatelné podezření z exhibicionismu a „zviditelnění v domácí politice.“ (Pokud samotnému Weiglovi nevadí, že se touto argumentací vzdaluje kancléřské noblese a blíží stranické hospodě.) 

     Ale že by lidská práva byla stejně všední a otřepaná jako medvídě? Nejsou a bohužel hned tak nebudou. Na tom se nic nezmění, ani kdyby se Klausův přístup ukázal jako „lidskoprávně“ produktivnější než konání „fundamentalistů“ a čerský prezident tak dopomohl k občanské svobodě většiny Číňanů. Neboť stále tu zůstanou oni potlačovaní, věznění nebo popravení jedinci, jejichž utrpení a ponížení se nezmenší tím, když většině bude lépe. To není banalita, to je veliké a věčné lidské drama.

     Pět let předtím, než se Weigl narodil, natočil režisér Charles Frend v Británii černobílý film Kruté moře. Je takový jako jeho název. V nejdrsnější scéně se kapitán válečné lodě musí rozhodnout. Buď loď zastaví, aby se na ní mohli zachránit plovoucí námořníci, kteří z posledních sil bojují v moři o život. Pak se ale nehybná loď stane téměř jistě snadným terčem a nepřátelé ji zničí celou včetně okolí. Nebo kapitán udrží rychlost i směr a loď přejede přes bezmocné tonoucí. Záběr, kdy kapitán velí dále plout a mužstvo na palubě na něj řve „Vrahu!“, se nedá zapomenout.

     Nechci po českém prezidentovi, aby při každém rozhodování, v němž se jedná také o lidská práva, cvakal zuby a slzel jako kapitán v Krutém moři. Uznal jsem jeho postoj, když nedlouho po revoluci kritizoval tehdejšího svého předchůdce za pozvání dalajlámy, i když mé srdce bije s těmi českými primátory, starosty a knihovníky, co vyvěšují na budovách tibetskou vlajku a mé uši jsou naladěny na písničkářku Patti Smithovou a její song proti čínské okupaci Tibetu (1959) i proti naší netečnosti. Umím si ostatně vybavit neméně kvalitní hudebníky, kteří to vidí úplně jinak než Patti Smithová. Co nejrůznějších a protichůdných názorů se jen střetlo okolo války ve Vietnamu, převratu v Chile a nejnověji v otázce Iráku! Nezřídka zazněl i černý humor. Po soukromém disidentském promítání Joffého filmu Vražedná pole, kde jsou kambodžští demokraté házeni jako potrava krokodýlům, prohlásil myč oken, pozdější ministr obrany Luboš Dobrovský: „To tě přejde chuť stěžovat si na nedostatek lidských práv.“

     Opravdu to myslel Jiří Weigl s tou banalitou vážně?