Prostě převčírem bych si býval na premiéru Prodané nevěsty do Hradce Králové a do Smetanova muzea v Jabkenicích zajel i kdyby autor nejhranější české opery letos právě neměl dvě jubilea.

     Jabkenická myslivna nad pomyšlení zkrásněla. Nová, teprve loni otevřená expozice, připravená podle scénáře Olgy Mojžíšové a Jany Plecité, ukazuje posledních osm let skladatelova života uprostřed dceřiny rodiny. Smetanovy brejličky, naslouchátko, taktovky, postel, psací stůl, dopisy, karikatury od manželky Bettiny i dcery Žofie, slavnostní věnce se stuhami; všeho je zde s mírou a výtvarným vkusem, historickým nadhledem a možná i s nádechem jemné ironie, vzdálené nekritickému vlastencování z poúnorové éry ministra Zdeňka Nejedlého. Čerstvě restaurovanou oponu pro jabkenické ochotníky, na kterou Bettina Smetanová namalovala družinu praotce Čecha na Řípu, komentoval poutavý, nenadřený a přirozený průvodce Ivo Kempný: „Je vidět, že byla přece jen spíš krajinářka.“

     Umět o něčem barvitě vyprávět a vykreslit kolem příběhu i kus dějin, to je vzácný talent. Myslím, že ho má spisovatel a scénárista Zdeněk Mahler. Když hluboko v osmdesátých letech semaforský Jonáš klub pro své členy pololegálně vydal Mahlerovy smetanovské kapitoly Nekamenujte proroky, přečetl jsem je naráz. A rozhodně ne jen kvůli věcnému popisu Smetanovy smrtelné choroby, která tehdy bývala většinou zamlčována. Jestliže si dnes Jan P.Kučera (Reflex, č. 15) nové vydání „špatné kníhy“, kde autor „nezměnil ani řádku“, nedovede jinak vysvětlit než „mincířskými pudy“, očekával bych, že Mahlerovy „nejtrapnější omyly“ pojmenuje. Uvádí jediný, případ „podlé Pivodovy pomluvy, že Smetana se venericky nakazil od nějaké slečny ze sboru.“ Jenomže Mahler zmíněné řádky změnil! „Známost s jistou --- obdařila pana S. --- (další slova v Pivodových rukopisných Vzpomínkách kdosi začernil tuší.) Kučera tedy četl špatně nebo vůbec ne.  Navíc z jeho formulace („v této věci nejsou k dispozici žádné, byť i nepřímé důkazy“) jednoznačně nevyplývá, že „věcí“ Kučera míní sboristku, nikoli celou chorobu.

     Doby, kdy se vhodným ke kamenování jevil i avantgardní režisér Vladimír Morávek, jsou ty tam. Ať už mu jeho královéhradečtí rozumějí či ne, každopádně se mu smějí a tleskají. Po premiéře jeho Prodané nevěsty bez medvěda (zato s gorilou), bez recitativů i baletu (první Smetanova verze) a bez mnoha známých árií následoval dlouhý aplaus vstoje. Nejvíc patřil roli, kterou Sabina se Smetanou nenapsali: Heleně, choti Kecala. Zatímco ušlápnutý Kecal mimicky přesného Josefa Herverta i dobře zpíval, pěvecky pominutelná Pavla Tomicová díky své všestranné instantní komediálnosti hýbala nejen Kecalem, ale celou inscenací. Aby vedle ústředního pivního sudu s pípou (ale bez příslušné sborové melodie) a další zábavy nepřišel tolik zkrátka Smetanův muzikální lyrismus, o to se svým zpěvem nejvíc zasloužili Mařenka (Andrea Marečková, nejmuzikálnější člen souboru) a Vašek (Jan Sklenář). Ostatní zpívali jak uměli a jak jim to Pavel Horák svou úpravou přiměřeně zjednodušil a od klavíru doprovodil. Třebaže některé ansámbly (Rozmysli si, Mařenko) měly táborákový půvab, často to nestačilo. Řekl bych, že dřívější pokusy bratří Formanů a Ypsilonky přece jen držely víc pohromadě. Jestliže se ale síla opery pozná podle toho, že v každém podání znovu ožije, není proč se netěšit.