Který charakter nezabloudil v sametovém labyrintu?

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Lidovky
Vydáno dne 06. 07. 2004 (4764 přečtení)




Přestože jsem od 22.listopadu 1989 pracoval v krizovém štábu Občanského fóra, uváděl pár demonstrací a jakoby tedy „byl u toho“, při čtení pětisetstránkového Labyrintu revoluce (oceněného v soutěži Magnesia Litera jako Kniha roku 2003) si často připadám jako pošťácký kůň s klapkami na očích. Jsem za to vděčný jejímu autorovi Jiřímu Sukovi, jemuž bylo tehdy třiadvacet a ještě studoval historii. Po revoluci začal s několika vrstevníky zkoumat „aktéry, zápletky, a křižovatky jedné politické krize“. Pár hodin zpovídali i mě.

 Trochu si tedy umím představit, jak je Suk obezřetný k ústním vzpomínkám. Podstatnými prameny jsou pro něj záznamy ze schůzí, konferencí, rozhlasového a televizního vysílání, novinové články, knihy, dopisy. Snad nejrozsáhlejším, často citovaným dokumentem jsou přímé řeči ze třiceti devadesátiminutových kazet, které při jednáních s účasti Václava Havla nahrál jeho sekretář Vladimír Hanzel.

     Čtenář, který se chce dozvědět, že se disidenti už dávno s komunisty dohodli o předání moci, se nedočká. Suk revolučním aktérům nedává známky z morálky. Pečlivě a nestranně ovšem sleduje, co kdy říkali, jak věrni byli sobě a jak se přizpůsobovali nové situaci. Strohá a nemilosrdná řeč dokumentů je přitom místy tak dramatická, že nabývá téměř antické osudovosti. Jako v Havlově střetu s Ivanem Dejmalem před první prezidentskou volbou.

     „...po mém boku, ať už v jakékoli funkci, bude stát Alexander Dubček,“ vyhlašuje Havel v televizním projevu 16.prosince 1989. „Je to po Milanu Rastislavovi Štefánikovi pravděpodobně nejvýznamnější muž, kterého dalo Slovensko naší zemi a světu. Nedopustím, aby se jakýmkoli temným silám podařilo vrazit klín mezi něj a mne, a tím i mezi naše dva národy.“      Dejmal mu tři dny poté píše: „...srovnáním snižuješ mravní a osobní velikost M.R.Štefánika, ale co horšího, živíš tím falešnou legendu a mýtus namísto toho, abys ve shodě se svou proklamovanou devízou života v pravdě poukázal na prázdnotu v totalitě vzniklého symbolu Dubčeka obroditele a mučedníka.“

     Autor knihy se ptá: „Čeho by jako prezidentský kandidát...dosáhl, kdyby věren svému disidentskému přesvědčení kritizoval a demystifikoval Dubčekovu gloriolu? S největší pravděpodobností by to probudilo latentní česko-slovenský konflikt a ohrozilo klidný přechod k demokracii.“ Důležité je, že Suk vedle své domněnky otiskuje celý Dejmalův soukromý dopis coby „okamžik rozestupování, v němž Dejmal je Havlovým alter ego, vzdalující se ozvěnou jeho vlastního hlasu. Ve hře nebylo nic jiného než přísně znějící maxima života v pravdě, jež byla takřka synonymem jména Václav Havel, a v sázce nic menšího než její udržitelnost v podmínkách politické praxe.“

     Ne tak konfliktním revolucionářem jako Dejmal, a proto ještě méně známým, zůstává další polistopadový krátkodobý ministr, ekolog a kybernetik Josef Vavroušek.     (Úvahy o jeho dalším uplatnění tragicky ukončila tatranská lavina.) Jeho plán na přestavbu federativního uspořádání Suk považuje „za jednu z nejvýznamnějších nenaplněných alternativ.“ Vavroušek kritizoval už 2.ledna 1990 přebujelost zákonodárných sborů: místo dosavadních 700 poslanců navrhoval celkem 460. Namísto pouhých 31 poslanců, jejichž záporné hlasy dosud stačily k nepřijetí zákona, navrhoval 53. Podle Petra Pitharta byl Vavroušek jediný, kdo věděl, že stávající Federální shromáždění „nemůže fungovat a povede k rozdělení státu.“ Mezi odpůrci Vavrouškových návrhů dominovali bratislavský tribun Ján Budaj a ústavní expert Zdeněk Jičínský. Budaj v nich viděl ohrožení slovenských práv, vždy pohotový Jičínský argumentoval, že „perspektivně sice existující správní zřízení zůstat nemá, ale dnes by změny znamenaly nepřípustnou destabilizaci.“

     Zůstávají-li muži typu Josefa Vavrouška a Ivana Dejmala i nadále pod Krylovou pomyslnou branou vítězů, co nikdy nevyhráli, pak díky Sukově knížce je do této brány či labyrintu alespoň lépe vidět.