Kdo potřebuje nového Gotta a novou Bílou? Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Lidovky Vydáno dne 18. 07. 2004 (7221 přečtení) „Nabídka je tak široká, že se už univerzální superstar typu Gotta nebo Bílé možná nikdy neobjeví,“ usoudil v Magazínu Dnes skladatel Ondřej Soukup. Čímž připustil, že novou superstar neobjevil ani on coby televizní porotce. Je poslem dobrých zpráv nebo špatných? Obojího. Jak a pro koho. Velehvězdný příběh Gotta je složitý. (A v menší míře i Bílé. Myslím Lucii; v západním světě je známější romská zpěvačka, skladatelka a textařka Věra.) Gott se zhruba od svých třiadvaceti do osmadvaceti let prosadil v Krautgartnerově jazzovém bigbandu, v semaforském repertoáru, v rockových nahrávkách s Olympikem, v pestrém výběru s Vobrubovým Tanečním orchestrem čs. rozhlasu a s vlastní skupinou Apollo (židovské písně, šansony, soul, country, popfolk, neapolské serenády). Pro dohánění české ztráty za světovým vývojem populární hudby nikdo tolik neudělal. Aby se ale prosadil také v německy mluvících zemích, postupně zúžil využití svého talentu téměř výhradně na sladkou kantilénu a efektní výšky. S tímto modelem je úspěšný dodnes a s ním i Gottovi skladatelé, textaři, aranžéři, režiséři, dramaturgové a manažeři. Nepřirozená a pro českou hudbu škodlivá však byla lehkost, s jakou jim po vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968 nadlouho zmizela konkurence rockových, folkových i jiných ideologicky „závadových“ či aspoň „nedoporučených“ autorů a interpretů. Příklady za všechny: Soukup, tehdejší baskytarista Kocábova Pražského výběru, šel kvůli penězům hrát ke Gottovi. Sbory u Gotta krátce zpíval i Michal Prokop. Shrnuto: rudoarmějské tanky, komunističtí kulturtrégři a slouhové ze skladatelského svazu uměle prodloužili život českému střednímu proudu ve festivalově lyrové, kotevní, televizně estrádní a velkoorchestrální podobě. Zajímavější a obecně přístupné hudby přitom bylo hodně už tenkrát: Ulrychovi, Redl, Mišík, Nohavica, Plíhal, Jan Nedvěd, Křesťan, Nerez. (Nemluvě o Kubišové a Suchém.) Kolik na ně zbylo v rozhlase, televizi a na deskách místa? Po listopadu 1989 zdánlivě nebylo síly, která by talentům cokoli zakázala. Když česká televize uvedla kontroverzní klip Láska je láska, spory bouřily jen kolem vhodného vysílacího času. Mnohem víc mě zaujala sama zpěvačka. Po albu Missariel jsem věděl, že od dob Pilarové tu nebyla interpretka s takovou technikou, nasazením a originalitou. Vůbec mě nenapadlo, že tatáž Bílá by mohla mít už za pár let problém, aby se svému debutu alespoň přiblížila. A že by to nádherně divoké a zároveň tak muzikální stvoření mohlo vysublimovat do bezpohlavní přešlechtěnosti kýčovitě inscenovaného klipu Ave Maria. (Ano, úspěšného. Hlasujícím v TT nemůžete dát doplňovací otázku: Co jiného od Bílé ještě znáte?) Nepochybuji, že takovou novou Bílou a nového Gotta potřebují tvůrci navyklí jistému typu písniček. Co by také dělali, kdyby si kdejaký zpěvák skládal a textoval sám? Jako třeba Nick Cave, Peter Gabriel, Paul McCartney, David Bowie, Lenny Kravitz nebo Carlos Santana – abych zůstal u pražských hostí poslední doby. Ve zběsilém hledání nové superstar mnohým redaktorům unikají autorské a interpretační hodnoty, jaké představují Radůza, Zuzana Navarová, Dan Bárta, Pavla Milcová a další. Dokonce i veřejnoprávní rozhlasy krmí své selektory osvědčenými jmény, načež si nechají průzkumy potvrdit, že právě to posluchači chtějí – a tak dál ve věčném kruhu. Pár týdnů poté, co Radůza získala od Akademie populární hudby tři Anděly za své druhé album, jsem byl hostem Českého rozhlasu Ostrava. Když jsem poprosil, aby mi zahráli něco s Radůzou, ukázalo se, že s ní stále nemají ani jednu desku.