Otakar Ostrčil sice v dramaturgickém posudku pro šéfa opery Karla Kovařovice dopředu napsal, že „hudebně je vše bohatší než v Pastorkyni“ a dokonce i Janáčkův celoživotní odpůrce Zdeněk Nejedlý po premiéře zjara 1920 tvrdil, že „hudba Výletů jest jistě lepší než hudba Pastorkyně“, ale naděje, které Leoš Janáček do své páté opery vkládal, se nesplnily. Celkový ohlas jediného jeho díla, které mělo premiéru v pražském Národním divadle, zůstal za Její pastorkyní daleko a další čtyři opery lašského novátora už měly své premiéry opět „jen“ v Brně.

     Ani nové, loňské nastudování Výletů ve Zlaté kapličce většinu kritiků nenadchlo. Pan Brouček se nedočkal pěkného výletu (Josef Herman, Právo), Pan Brouček v pohřební náladě (Helena Havlíková, Lidové noviny), Pan Brouček sice cestuje, zato fantazie sedí doma (Věra Drápelová, MFD), Výlety páně Broučkovy do postříbřené nudy (Radmila Hrdinová, Divadelní noviny) – to je řeč titulků.   

     Refrén těchto recenzí nesdílím, rozhodně jsem se na žádném ze tří prosincových představení nenudil. Krom toho tuším, že konkrétní porovnávání detailů může ukázat, že klady a zápory inscenace vidíme podobně, a teprve až jejich sílu a vzájemný poměr velmi rozdílně. Že nedostatky provedení nepřehlušují ani mou radost z opery, jejíž vybrané pasáže mám v hlavě půl století, ani chuť ponořit se do nového výkladu jejích inscenátorů. Nepředpokládejme, že takovou chuť má každý. Jedna absolventka brněnské hudební vědy se mě kdysi ptala, jak se mi může Janáčkova křečovitá hudba líbit. Bývalý ředitel pražského symfonického tělesa charakterizoval Janáčka podobně kategoricky, ale už ve večerníkové recenzi.

     Otázka, proč má české publikum k Janáčkovi pořád ještě tak daleko, je možná ještě naléhavější z odstupu. „Jsem vždycky překvapen, že Janáčkovy opery nejsou u vás příliš populární, u nás je skoro jako Puccini,“ diví se anglický dirigent australského původu Charles Mackerras, Talichův žák. „Moje vztahy k Janáčkovi jsou velmi – řekl bych – intimní.“ Výlety nastudoval už potřetí; prvně v roce 1970 pro londýnskou BBC. Jiný janáčkovský specialista, tenorista Peter Straka, kroměřížský rodák a další eso pražského nastudování, jde ve své vztahu k Janáčkovi ještě dál: „Změnil mi od základu život.“

     (Mně také. Alespoň ten, který je spjat s hudbou. Tedy skoro všechen.)

jako Hegerová na textaře  Minulé i přítomné inscenační zapeklitosti Janáčkovy jediné komické opery mají svůj kořen už ve zdlouhavosti, s jakou byly satirické romány dvaačtyřicetiletého klasika Svatopluka Čecha, Pravý výlet pana Broučka do Měsíce a Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do patnáctého století, přetvářeny do libreta. O osm let mladší skladatel byl broučkiádou zcela pohlcen. „Literární dílo Sv.Čechovo sešlehalo nás – naváže hudba na jeho dutky živé řemeny hadí? Musíme růst a nespatřuji ten vzrůst v boleti, ve vzpomínkách na utrpení a utlačování. Shoďme to ze sebe! Představme si najednou, že se musíme dívat dopředu. Jsme národ, který má ve světě něco znamenat! Jsme srdce Evropy! To srdce musí být v té Evropě cítit!“

První hudební nápady vznikly dokonce dřív než první slova. Pak ale Janáček, zvyklý tvořit rychle, zadrhával na libretistech. Oficiálně jsou uváděni dva, pro podíly na tantiémách jich Janáček nakonec označil pět včetně sebe, ve skutečnosti ale tak či onak spolupracoval – nepočítáme-li ty, kteří odmítli, včetně S.K.Neumanna - podle vlastního vyjádření nejméně s osmi. „Na osnově Sv.Čecha šly myšlenky K.Maškovy, variace Holého, přídavky dra.Jankeho; vtipně zasáhl do ní Gellner, Mahen své práce zůstal svým pánem; Viktor Dyk vytesal motto práci; Fr.S.Procházka písněmi se zamluvil; dr.Max Brod přidal přísvitu karikatury. Mohl bych se žertovně s národní písní optat: Počkajte, postojte! Nech sa spočítáme, zme-li tady všeci?“

     Některým z literátů se ale dohadování s Janáčkem žertovné nezdálo. „Já mu poslal kategorický dopis, aby mi poslal mou práci zpět,“ stěžoval si Jiří Mahen, „a on mi poslal jen jakési usměvavé, laskavé psaní, že si to podrží, já mu poslal hrdinský vzkaz, aby mi poslal 300 korun za dodanou práci, a on mi poslal v usměvavém odříkání dopis, že se jistě dohodneme – prosím Vás, co s takovým komediantem! To je blázinec, a ne jednání člověka s člověkem.“ Viktor Dyk sardonicky vzpomínal, jak se před svým zatčením v roce 1916 lopotil, aby „vytěžil aspoň co možná nejvíc z předepsaného pensa...Janáček, vytrvale mne bombardující dopisy a v případě nutnosti vždy ochotný překvapit mne návštěvou v Praze, ztratil na spolupráci zájem, jakmile přestal být spolupracovníkem. Snad měl mi trochu za zlé, že jsem se vymkl, byť za cenu mříží v oknech své cely, jeho dosahu.“

     Ne tak drastickým, ale podobně houževnatým dohadováním s textaři svého repertoáru je pověstná šansoniérka Hana Hegerová. A jako téměř vždy prosadí svou, tak mívával navrch i Janáček. Jeho smysl pro drama je dobře doložen v dopisu Artuši Rektorysovi z března 1908, kdy Výlety ještě neměly žádného libretistu: Janáčkův tehdejší rozvrh základních situací opery se velmi podobá její konečné podobě, ovšem pouze její první části, odehrávající se dílem mezi hospodskými štamgasty z Vikárky, dílem mezi Měsíčňany. Tedy ještě bez Broučkova výletu mezi husity.

škorně a civil  Partitura, kterou Janáček poslal Kovařovicovi na podzim 1916, aby využil příznivé atmosféry po květnovém úspěchu pražského provedení Její pastorkyně, ještě obsahovala jen Výlet pana Broučka do měsíce. Proč se pak zjara 1917  rozhodl doplnit ji o Výlet pana Broučka do XV.století? Jeden důvod byl pouze provozní: v době světové války prý divadlo nemělo speciální tkaninu, kterou navrhl scénograf Josef Wenig a Janáček z obavy před zrušením premiéry („Tedy zase 13 roků čekat!“) raději sám nabídl rozšířit operu na bilogii a získat tak čas. Ale měnila se také politická situace: Rakousko prohrávalo, Masaryk z exilu organizoval odboj a najednou byla blízko představa samostatného státu. „Doba nová přijde, už je za dveřmi, což tedy postavit jí čisté zrcadlo na Vítkově?“

     Jestliže skladatelovo bloudění houští významných literátů ke konečné, převážně Dykově verzi Výletu pana Broučka do měsíce trvalo téměř devět let, najednou stačilo devět měsíců, aby zhudebnil „husitské“ libreto Františka Serafínského Procházky. (S vlasteneckou tóninou tohoto dobového básníka si ostatně poradil i ve společných Hradčanských písničkách.)

     Do neklidných snů pana domácího Broučka tak hněvivě vstoupil i táborský hejtman Žižka a „slunce slavné, zapadlé té naší síly“ měl skrze širokodechou, vysoko položenou barytonovou árii, oddělující oba výlety, nechat vzejít „v zlatém plameni“ přímo sám Svatopluk Čech. Posmrtně zpívající spisovatel byl ještě před premiérou na doporučení šéfů divadla rozumně změněn na neutrální Zjev básníkův, ke zmohutnění Žižkova významu připsal Janáček sbor, měnilo se ledasco.

Současné nastudování má navíc k dobru časový odstup a moderní techniku: zatímco starodávnou broučkovskou Prahu může režisérsko-scénografický tandem Nekvasil-Dvořák vykouzlit s pomocí „letících“ videosnímků na modelu města z let 1826-33 od malíře a litografa Antonína Langweila, Žižku po vítězství nad Zikmundem symbolizuje vítkovská socha Bohumila Kafky, tyčící se z hloubi jeviště nad husitským vojskem.

     Obávám se však, že slabiny, s nimiž se husitská část broučkovské bilogie už zrodila, nemůže úplně zakrýt dokonce ani vyhraněná, místy – ale ne vždy - obdivuhodná proměna Janáčkovy měsíční hudby ve svéráz protestantského chorálu, ani třeskuté využití nápěvků popuzené maloměšťácké mluvy v čecháčkovských replikách Broučkových („Zikmund, Nezikmund, mně je to jedno.“ - „Se zbraní mi dejte svatý pokoj, moh jsem se dát k ostrostřelcům!“ – „Děkuju mockrát, ještě bych se popíchal.“) Nejde ani tak o to, že Janáčkův posměch broučkovské vyčkávavé zbabělosti a husitská vlastenecká výzva přišly vlastně už pozdě, do nové Československé republiky, jejímuž prezidentu Osvoboditeli autor Výlety věnoval. (Janáček ostatně věnování už potřetí změnil.)

Už Otakar Ostrčil, který premiérovým Výletům pomohl jako dramaturg i jako dirigentský nástupce po nemocném Kovařovicovi, věcně poukázal, co se v nich nepodařilo. „Druhý díl...vykazuje scény dokonale rozvláčné (např. dlouhý rozhovor u Domšíka).“ Píše-li v té souvislosti například Radmila Hrdinová pouze o „herecké nemohoucnosti protagonistů nešťastně trčících za obrovitým stolem či kroužících kolem pana Broučka jak při hře na zajíčka v své jamce,“ inscenátoři to odnášejí i za autory.

     Drobounký, rozčilený univerzitní Žák, který se hádá o používání ornátů s pravověrnými tábority, máchá proti nim Janem Želivským i latinským traktátem a oživuje i urychluje děj, by možná skutečně vyjádřil kritický odstup (Čechův, Janáčkův i Procházkův) od historických národních hrdinů, ale to by jeho typově přesné představitelce (Jana Sibera) muselo být rozumět, aniž by divák četl anglické titulky nad oponou. (Což, je bohužel, ještě citelnější u hlavní sopránové trojrole Málinky/Etherey/Kunky s krásně vybarveným, oblým tónem a vzorným pianissimem Jitky Svobodové. Nevadí, není-li v ariosu Etherey zřetelné, že „tvůj pohled tluk mého srdce skoral“, líbivá melodie je výmluvná dost. Ale husitka Kunka by navzdory svému jménu přece jen měla artikulovat.) 

     Myšlenka hrát jen Janáčkův a Dykův Výlet pana Broučka do měsíce a oželet tak s husitskou částí i její vydařená místa je patrně svatokrádežná, ale vůbec se nedivím, že ji šéfdirigent brněnského Národního divadla František Neumann v režii Oty Zítka a výpravě Josefa Čapka hned v roce 1926 uskutečnil. Tehdy samozřejmě se souhlasem předsedy Klubu moravských skladatelů, prvního čestného doktora Masarykovy univerzity, a také už autora Káti Kabanové a Příhod lišky Bystroušky.

v kázni, bázni neuvázni  Na konečné podobě prvního dílu bilogie, Výletu pana Broučka do měsíce, vůbec není znát, jak těžce rostla. Naopak: působí podobně celistvě a spontánně jako Její pastorkyňa, uskutečněná jakoby jediným velkolepým rozmachem múzické energie, obohacené ovšem naprosto odlišným inspiračním zdrojem. Janáčkova měsíční hudba je prodchnuta elegantní dekadencí s nádechem Straussova Růžového kavalíra, při čemž svou taneční vzdušností už předjímá Příhody lišky Bystroušky. Anglický janáčkolog John Tyrrell ve své studii o historii vzniku Výletu pana Broučka do měsíce razí termín „pomalý katarzní valčík“ a Miloš Štědroň v knize Leoš Janáček a hudba 20.století píše o „valčíkové opeře.“ Tuto koncepci naplňuje i Štědroňův žák, brněnský muzikolog Jiří Zahrádka; jako autor nejnovější kritické edice partitury Výletů křísí vedle jiných pasáží – při respektování změn, s nimiž Janáček souhlasil – i původní závěr měsíční části a především Dohru. Ta nyní měla pod Mackerrasovou taktovkou – bezmála devadesát let poté, co ji Janáček složil pro původní verzi Výletů - světovou premiéru!

     Janáček svou operu i v podtitulu žánrově vymezil jako burlesku. V libretu se posmíval Škroupově a Tylově budoucí hymně („Kráterů kde jícny zejí, na Měsíci domov můj! Kde se čichá jen a nejí, na Měsíci domov můj!“), vyřizoval si účty s dobovými veličinami s Nejedlým v čele, které pokládal za náměsíčné krasoduchy, hnidopichy i šmodrchy. Brouček, vzhlížející původně se zalíbením k měsíci, kde „není domů, které by svým majitelům přinášely mrzutosti“, je zděšen, kam se to dostal. Kol dokola samý Lunobor („Krásy luní projdi v kázni, boj se v lásce, miluj v bázni, v kázni, bázni neuvázni!“), Čaroskvoucí („Mlč! Vynikáš jen pečlivou formou!“), Blankytný („Bouře šílenství mnou smýká!“), Harfoboj („Ústa zamkněte již! Zpívati počnu já!“), pořád jen verše, hudba, žádné uzenky, a mezi tím „perla veškerenstva“ Etherea, kterou si Brouček splete se svou hospodyní. („Má úcta, slečno Máli!“) Když Oblačný už po šesté končí recitovanou strofu zmíravě patetickým „záááánikem“, Brouček na něj ze snu křičí „se zelím a knedlíkem!“ Toto nejsnadněji zapamatovatelné a tudíž často citované místo je zvláště dnes občas chápáno i jako „sympatická“ realistická odpověď na plané estétství. Naštěstí se nestalo dramaturgickým středobodem nového nastudování.   

     Nemyslím, že by Nekvasil s Dvořákem satiru upozadili; zjemnili ji a rozšířili o jiný rozměr. V kostýmech, oscilujících mezi antickým Olympem, pohádkou o sněhové královně a revuií z londýnského West Endu, mezi bajadérami, akrobaty, eskamotéry a všemožnými pěvci – tam se Janáčkově valčíkové opeře daří nejen coby satiře, ale i svého druhu bláznivé nezvalovské vidině. Inscenátoři nacházejí – Janáčkovými slovy - „v barvách orchestru i pavučinovou tkáň snu i odlesk vesmíru, záhadnost krajů měsíčních…“ Co je pro Broučka nezáživné, v tom se Měsíčňané vyžívají. Lépe tak vyniknou rafinovanější komická místa jako profesorský pokyn Čaroskvoucího: „Tuto melodii, ale do bombardonu.“ Ale i repliky Broučkovy jsou tím překvapivější, čím méně prvoplánová a potřeštěná je parnasistní hra Měsíčňanů.

     Jistě by bylo úměrné Národnímu divadlu, aby i všechna menší sóla se v něm zpívala dobře, tedy lépe než ve Výletech. (Jak se shodují všichni recenzenti.) Aby se zpoza impozantního italského barytonu Ivana Kusnjera (Zjevení básníkovo) objevily i jiné jistoty než jakými i ve Výletech jsou téměř univerzální a kvůli tomu i nadužívaný basbarytonista Jiří Sulženko (hostinský Würfl/Čaroskvoucí/Konšel) a mezzosopranistka Yvona Škvárová. Tam, kde by svými mladými barytony měli zvučně a s elánem deklamovat, nepředvádějí Roman Vocel (Sakristián/Lunobor/Domšík) ani Václav Sibera (Básník/Oblačný/Vacek Bradatý) o mnoho víc než zákmit zajímavé hlasové barvy, téměř jakoby smířeni se svou zanedbatelnou pozicí v Národním divadle. A výkon Vladimíra Doležala v úloze Harfoboje už nejednou překračuje práh bolestivého zvukového dojmu. Mně tuto trýzeň mnohokrát vynahradili oba hlavní tenoristé. (Chválení rovněž všemi recenzenty.) To, že jim je rozumět každé slovo, je přitom ze všech jejich předností ta nejsamozřejmější, vlastně nepovšimnutá.

z rytíře měšťákem  Zvládnout během sedmi let na první české scéně Lacu v Její pastorkyni, Dalibora i Broučka na úrovni dnešních požadavků na hudební drama je opravdu výjimečné. (Krásným a spolehlivým hlasem zpíval kdysi tyto role i Beno Blachut.) Když jsem poprvé zažil Jana Vacíka jako Lacu, domníval jsem se, že Josef Průdek se ve své první ředitelské režii šťastně trefil do samorostu, který se pro tuto roli prostě narodil. Trochu jsem si to myslel i po Daliborovi, kde měl Vacík ještě dost starostí s tempem a rytmem, než aby naplno uplatnil heroismus, jakým se výrazně lišil od lyrického Dalibora Prolatova.

     Rád přiznám, že jsem se mýlil a že je zde tenorová představitelská osobnost, jakou býval – bohužel nakrátko – v padesátých letech Lubomír Havlák. Vacík svůj průrazný, ale neortodoxní hlas i svou vyšší, selsky objemnou postavu vede a mění přesně podle charakteru hudby. A má pro to zřejmě ještě víc vloh, než se čeká od někdejšího konzervatorního instrumentalisty, teprve v mnichovském exilu přeškolovaného na sólového tenora. Jeho Brouček není „sympatický“ ani jedenkrát za večer. Nafouklý, žvanivý, zbohatlicky arogantní, to ano. Od začátku. O Málinčině půvabu zpívá s kaprálskou samolibostí („Jděte mi s tím holoubětem z cesty!“), o jejím milém už se slyšitelnou zlobou: „Nic nemá, ničím není, ničím nebude!“ Úplně jiný výraz, polichoceně rozšafný, nasazuje, když se ho husité ptají na jeho dojmy z ciziny: „Abych pravdu děl, moc oblíbeni nejsme.“ Díky Vacíkově charakterizační proměnlivosti vůbec nedochází k matoucí spodobě, jakou poněkud trpí – jinak hudebně vybroušený – gramodeskový komplet (1982) s dirigentem Františkem Jílkem, kde Brouček (Vilém Přibyl) zní, bohužel, velice podobně jako jeho antipod Mazal (Miroslav Švejda).

     S dramatickým zpěvem jde ruku v ruce Vacíkova gestika a mimika. Vacíkův Brouček hraje, i když sám není v akci. Neustále reaguje na spoluhráče, aniž by přehrával nebo jen obkresloval libreto. Je operním hercem bez operistické machy.

cit jediné barvy  Méně vděčnou, zato však ještě náročnější úlohu má při svém prvním účinkování v Národním divadle Peter Straka. Trojrole zamilovaného malíře Mazala, jemnocitného Měsíčňana Blankytného a husity Petříka předpokládá interpreta, jemuž nedělá problémy ani komediální herectví, ani udržet (na Měsíci) vysoké c přes čtyři takty. Podobně osobitým, typově nezaškatulkovatelným a suverénně ovládaným tenorem jako je Vacíkův „dostřeluje“ Straka i na nejvzdálenější galerii divadla a ve všech rolích se pohybuje přinejmenším technicky bezproblémově, jak se od zpěváka jeho světové pověsti očekává. Není-li přesto pokaždé stejně výrazný či přesvědčivý, pak hlavně proto, že takové nejsou ani jeho tři party. Od relativně nejméně nápaditého Petříka až po Mazala, obdařeného spolu s Málinkou melodicky široce rozklenutým duetem „Daleko není do rána“, překypujícím mladistvou, čistou erotikou, plnou nedočkavosti. Co vnímal Ostrčil jako „milostnou lidovou frázi“, je pro Miloše Štědroně „působivé užití veristicky rychlého ukončení.“ (V mém soukromém trezoru milostné hudby má místo hned vedle Blaženčina vyznání „Když slyším jen tvého rohu pění“ ze Smetanova Tajemství.) Někdy se zkrátka stane ten div, že se stav autorovy duše věrně odzrcadlí v díle. „…prodléval jsem hudebně nejraději tam,“ psal Janáček, „kde prostý cit, jediné barvy, sytý, upřímný mluvil. Tam, kde se Málinka a Mazal mají skutečně rádi…“

     Prostý cit – nekonečnou lásku k autorovi – do své první práce Národním divadle nepochybně vložil i dirigent. „…starému bardovi české hudby Charlesi Mackerrasovi se podařilo dostat z orchestru některé zvukově pěkné úseky, i když zázrak v podobě vypracovanosti všech hudebních protikladů a jemnosti se nekoná,“ shrnula Věra Drápelová. Pravda pravdoucí. Vypracovat toto vše – takové zázraky se skutečně často nedějí. Nepodařily se, domnívám se, dokonce ani rezolutnějšímu a mladšímu Jiřímu Koutovi při fascinujícím pražském nastudování Tristana a Izoldy. Kdyby se Janáček novými Výlety dostal aspoň o kousek blíž pražskému opernímu publiku, nebyl by to sice zázrak, ale další malá splátka z velikého dluhu.

     Prozatím by ze všech zhudebněných    broučkovských výletů vyšel v průzkumu popularity asi stále nejlépe Karel Kovařovic se scénickou hudbou k Šamberkově hře Výlet pana Broučka z měsíce na výstavu. Šlágr z té dobové pražské senzace, Havířská polka, je po sto deseti letech evergreenem. Pro Vlachovku dobrá zpráva.  

Výlety páně Broučkovy, hudba Leoš Janáček, libreto (podle románu Svatopluka Čecha) Viktor Dyk (Výlet pana Broučka do měsíce) a František Serafínský Procházka (Výlet pana Broučka do XV.století), dirigent Sir Charles Mackerras, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Števo Capko a Adéla Stodolová, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Pavel Petráněk, Národní divadlo Praha, premiéra 20.prosince 2003

(SVĚT A DIVADLO)