Nejlepší, na něž zapomínají ankety i Proust Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Lidovky Vydáno dne 26. 07. 2004 (5267 přečtení) Ve svých třiatřiceti otázkách se spisovatel Marcel Proust ptal na naše nejoblíbenější: historické hrdiny, románové postavy, květinu, strom, zvíře, barvu a ostatní, co pokládal za důležité. Dnešní novinové ankety rozhojňují slavná Proustova témata především o televizi, auta, filmové a zpěvácké hvězdy. Četli jste ale někdy otázku: Kdo je váš oblíbený soused? Nežijete-li však ve vile s vysokým plotem, vídáte své sousedy téměř denně. Zdravíte je a mluvíte s nimi. (Nebo ne). Chtě nechtě vaše životy ovlivňují možná víc než Petr Novotný, Miloš Zeman nebo Jan Amos Komenský. Pan Teisinger mě vodil na Spartu a naučil mít rád kopanou. Manželé Mladějovských mě brávali do Národního divadla a objevili mi operu i činohru. Paní Radová byla oporou mé dlouhověké mamince a vůbec člověkem, který na vás nepromluví jinak než laskavě, případně starostlivě. Oblíbený soused mé současnosti měl mít v erbu pádlo, lilii a knihu. Byl nejen vodním skautem a slalomářským mistrem světa ve smíšených dvojicích, ale měl také knihovnu, která nadlouho změnila mé zvyky a natrvalo, doufám, mé myšlení. Od okamžiku, kdy se k nám v osmdesátých letech přistěhoval, bylo mým kamarádům stále divnější, proč už si od nich nepůjčuji exilové knížky ani časopisy. Cožpak jsem mohl oznámit, že pan Svoboda má toho plný byt, z Kanady, z Německa, Francie i ze Švýcarska? Že mu vůbec nic nechybí a všechno hned najde? Nenápadně jsem se na něj přeptal u vodáků, netuše, že stejně si mě prověřil i on. Pak už kdykoli stačilo zazvonit o dvě patra níž a nabrat si cokoli, od Tigrida po Liehma, od Škvoreckého po Kunderu. Někdy přišel pan Svoboda sám. To když už nemohl zvědavostí vydržet, co „tomu“ řeknu. Po listopadu 1989 si udělal z bytu firmu Leprez a vydával hlavně to, co měl jako kluk nejradši: dobrodružné romány. Když se pokusil o knížku „z historie českého skautingu“, Hledání zaváté stezky (1994), požádal mě o předmluvu. Nevím, jak to hledání hodnotí historici, ale jako čtenář jsem chvílemi řičel blahem. Nejvíc při scéně z únorového puče 1948, v níž skautský náčelník Plajner vrací komunistickému ministrovi Čepičkovi facku. Nikdy jsem spolu nebyli v hospodě. Co všechno jsme ale stihli probrat na schodech nebo před domem! Když jsem šel pro chléb a nepřinesl ho ani za půl hodiny doma, žena věděla, že jsem potkal pana Svobodu. Ležely mu na srdci volby, Foglarovo dědictví, komunistické Letenské pláně, Sudety, slalomářské tratě. Jen o sobě mluvil stručně, to podstatné jsem vyčetl až z jeho nepublikovaných pamětí. Své chlapecké sny uskutečňoval, poprvé z domova utekl v jedenácti letech a téměř měsíc žil v lesích. Vyučil se chemikem a zařadil se ke generaci, která nosila emany, roury, pepitová saka, malované kravaty, pruhované ponožky a maďary s obšívkou. Říkalo se jim chuligáni. Z některých vyrostli mistři světa i knihomolové. A dokonce dobří tátové. Při pohledu na oba Svobodovy syny mám jistotu, že dovedou nejen zdravit, ale také unesou vaši almaru. Což v domě plném důchodců a žen je potřebnější než oblíbená moderátorka. Že můj nejoblíbenější soused Milan Svoboda ve čtvrtek zemřel měsíc před svými pětašedesátinami, mi je hrozně líto. Že bydlel zrovna s námi, je štěstí, jaké bych přál i vašemu domu.