Podle Adama Nenadála (30.7.) „Jízdu po kočičích hlavách špinavého Václaváku nemá Armstrong zapotřebí“ a dívat se na to dvě hodiny dokáže „otrávit leckterého zapáleného fandu.“ Za kteréhopak to fandu vlastně mluvíte? Za toho, kvůli němuž se takové městské závody odedávna jezdí, aby své cyklistické idoly viděl zblízka právě stokrát a ne pouze jedinkrát se mihnout jako během etapového závodu? Za toho, pro kterého se pořádají halové závody, kde světoví mistři jezdí kolem dokola šest dní? Pokud ve vás tohle vše jen „může budit úsměvy“, pak byste se musel uřehtat nad legendárním závodem Paříž-Roubaix, kde se po kočičích hlavách jezdí několik mnohakilometrových úseků.

     Nic podobně humorného nepíše další autor, MUDr. Jan Hnízdil. Zkraje komentátorsky vyjmenovává, jakými schopnostmi je vybaven předmět jeho půlstránkového článku (27.7.), pak ale udeří: „A čím ještě? To ví jen Lance Armstrong. Zatím je ta informace opatřena visačkou L.A. – Přísně tajné!“

     Samozřejmě jde o nedovolené povzbuzování, Hnízdilův obor. Píše o něm a mluví v televizi, býval dopingovým komisařem, bránil i nařčeného cyklistu Kejvala. Ale pouze tím a tajnosnubnou formou se ve svém článku liší ode všech tlachalů, kteří Armstronga podezírají. Proti Texasanově věcné obhajobě, že absolvoval desítky negativních zkoušek, Hnízdil konstruuje s pomocí nedoložitelných náznaků ošklivou teorii. Před třemi lety totiž italská policie našla zakázaný prostředek u Armstrongova teamového spolujezdce Pavla Padrnose. Nejasný případ – ve skutečnosti mnohem složitější než v Hnízdilově popisu - se protáhl až do letošní Tour a jednalo se o Padrnosově vyloučení. „To nemohla Mezinárodní cyklistická federace připustit...“, vyvozuje Hnízdil a odráží se k závěrečnému tvrzení: Armstrong patří mezi mýty, „jakými jsou Dominik Hašek nebo David Beckham. Smyslem takových mýtů je vytvořit idylický, dobře prodejný obraz, a nikoliv hledat pravdu.“ Jestli Hnízdil opravdu umí z médií vyčíst například Haškův idylický obraz, nakonec je s ním přece jen zábava.

     A ta je někdy i s hledáním pravdy. Včetně pravdy o vzniku Krylova nejslavnějšího alba Bratříčku, zavírej vrátka. Podle ankety odborníků z roku 1990 to je Deska desek, nejlepší v československé historii. Přitom chybělo maloučko, a vůbec neexistovala. Po úspěchu titulní písničky v rozhlasové soutěžní Houpačce jsem na podzim 1968 navrhl Krylovo album Supraphonu. Ředitel Jaroslav Šeda se ošíval, náměstek Ladislav Šíp se hlasitě dovolával jejich zodpovědnosti za celé vydavatelství. Zbývala druhá a jediná možnost, Panton. Řediteloval mu skladatel Jan Hanuš, nevýbojný katolík. Stal se zázrak: řekl ano. Naše druhé jednání mělo být spíš formální, kvůli obalové fotografii a řazení písní. Nad snímkem, který mu Josef Koudelka podal, Hanuš poblednul. Státní vlajkou, kryjící tělo mrtvého ze srpnových bojů u rozhlasu, prosakovala krev. „To by nám asi neprošlo,“ špitl Hanuš. „Co takhle třebas nějakou sochu Piety?“ Zjitřený Koudelka takřka vyštěkl, že to by napadlo každého. Hanuš nás kupodivu nevyhodil. Souhlasil s „náhradním“ řešením, snímkem sedícího chlapce, který má na zádech namalovaný terč. A když náměstek Josef Boháč radil vypustit Píseň Neznámého vojína, Hanuš zaštítil i to závěrečné, u Kryla výjimečné vulgární sloveso.

     Pantonský Bratříček slavně vyšel v únoru 1969 a prodával se po desetitisících. Ředitel Supraphonu mi ještě stihl jemně vytknout, proč jsem ho víc nepřesvědčoval. Pak už Husák vystřídal Dubčeka. V září šel Kryl do exilu a zbylé desky do šrotu. Nebýt těch obehrávaných Bratříčků, většina lidí by z celého Kryla znala jen jednu rozhlasovou písničku. Nebýt jednoho tichého člověka Jana Hanuše, který teď po osmdesáti devíti letech pokorně odpovědného života umřel, vypadala by podstatně jinak i písničkářská kapitola české hudby.