Podstatu vyjadřovacího zápasu mezi časem a obsahem vystihuje stará historka o anglickém novináři, který svému šéfredaktorovi zanechal na stole desetistránkový článek a vzkaz: „Promiňte, neměl jsem čas zkrátit to na desetiřádkovou zprávu.“

     Zestručnit a zrychlit se dá všechno na světě, i Hamlet do komiksu. V jedné krajské stanici se programový náměstek nedávno pídil, jestli by bylo možné napsat rozhlasovou hru na dvacet minut. Bylo by to těžké, polkl literární redaktor, ale snad by to šlo. Náměstek zazářil: „A vešly by se do toho ještě i dvě písničky?“

     Jakýsi podvědomý sprintérský běs se vynořuje v nejméně očekávaných souvislostech. Začínám-li v neděli v pět ráno uvádět tříhodinové Dobré jitro, vůbec mě nenapadne, že by rozhlasoví posluchači někam spěchali. V dobré víře jim zahraju úsměvně klidný hlas a rozjímavý indický sitár Emila Pospíšila. „Pane Černý, nestáhneme to?“ – navrhuje po dvou minutách zdvořile, leč jasně hudební redaktor.

     Pokud jste, ať právem či náhodou, v čemkoli populární, očekává se od vás, že se co chvíli budete k něčemu vyjadřovat. Případně k čemukoli. Stručně a hned, jak jinak. A tak se politikové, lékaři, malíři, sportovci vyjadřují třeba i k tomu, kdo bude či nebude pěvecká superstar.      V takovéto zlaté éře žurnalistického bonmotismu se tím spíš předpokládá, že pokud jde o našincův vlastní obor, budete moudra sypat z rukávu. Telefonická žádost se odmítá ještě poměrně snadno. Zvlášť z auta na křižovatce. Hůře na internetu. „Pracuji na ročníkové práci z českého jazyka na téma Mňága a Žďorp a od vás bych potřebovala krátký komentář k Mńáze jako vyjádření veřejností uznávaného kritika. Pár řádků, na kterých byste vyjádřil svůj vztah k Mňáze, její postavení na domácí scéně a jaký dopad na ni měla...“ Deseti řádky jsem vysvětlil, proč ne. Odmítnutá poděkovala a dodala, že „možná by stačil komentář k Mňáze v délce vaší reakce, možná i poloviční.“ Čili stále věří, že bych to v pěti řádcích svedl, ostatně prý jako na svých klubových Ro(c)kováních. „Tam taky na místě formulujete svoje názory...“

     No, pokouším se formulovat. Jenomže tam mám na to čas, jaký si sám určím. Mohu sám sebe opravovat, doplňovat, zpochybňovat, zdůrazňovat, že mé názory nejsou neomylné. A volím si svoje řečové tempo, pro někoho nesnesitelně pomalé. Pochopitelně bych to chtěl umět lépe. I proto se pokud možno pokaždé dívám na Marka Ebena v jeho televizních Plovárnách. Jen posledně jsem chtěl vynechat. Ohlášený host entomolog, to přece jenom není, ať mi Beatles i motýlář Jirka Tichota prominou, můj šálek čaje. Proto jsem na začátku sotva hodil okem na obrazovku – leč neodtrhnul více.

     Zoolog a entomolog Dalibor Povolný, původně absolvent zpěvu na brněnské konzervatoři, vyprávěl o každé mouše masařce jako o egyptské princezně, o oslovi, na němž jel osm dní Afghánistánem, jako o převtěleném mudrci, o páření motýlů jako o únosu Černohorek. Určování doby úmrtí podle cizopasníků na těle zemřelého, to už znělo jak začátek výborné detektivky.

     Jak snadné! Vědec, zamilovaný do svého oboru, inteligentní, nezpovykaný moderátor a dost času.