Přibylové nás řezali - my je alespoň řešme.

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Lidovky
Vydáno dne 31. 08. 2004 (3648 přečtení)




„Budu se na vás dívat,“ řekl před svým odchodem T.G.Masaryk. Mají sociální demokraté ještě pořád v Lidovém domě jeho fotografii? Tož, to vidí pan prezident ze slováckého nebe pěkné věci.

   Aniž by se pominul na rozumu, socialistický premiér Gross jmenoval šéfem Úřadu vlády předlistopadového velitele roty pohotovostních policistů Pavla Přibyla, robota bez morálky a studu, jakého lze naprogramovat ke všemožným účelům. Gross si ho už vyzkoušel, naposled v ředitelské funkci na ministerstvu vnitra. Vždycky to docela prošlo, až teď se v Lidových novinách ozval novinář Jan Rejžek a po něm divadelník Břetislav Rychlík. Vyzvali Přibyla, ať odstoupí. K čemuž se od podlužních rybníků připojuji. Pádněji než Rejžek s Rychlíkem mě svými prohlášeními přesvědčili Přibyl s Grossem.

  Na dvacáté výročí sebeupálení Jana Palacha má robot Přibyl, přímý účastník kanonády vodních děl na Václavském náměstí, konkrétní vzpomínku: „…spíše šlo o přehrazení a vytlačování lidí z prostorů, pouštění, uzavírání ulic.“ Rozuměj: spíše než že by někoho zmlátili, vyslýchali, zavřeli. Ostatně za účast při potlačování demonstrací „moji lidé, ale ani já jsme nebyli tehdy řešeni Inspekcí ministerstva vnitra“, zaznamenává robot ne-li pro věčné časy, pak aspoň pro ty dnešní grossovské.

  Doufám, že Přibylovi neřešení lidé nebyli tehdy naopak odměněni.

  Mě nikdo nezmlátil ani nezlil. I tak mě v lednu 1989 obcházela hrůza. Těsně před palachovským týdnem mi Václav Havel u sebe v bytě sděloval svůj strach z dopisů, ve kterých mu anonymové psali o svém úmyslu se ve výroční Palachův den upálit. Jak rozpoznat, co je estébácký podvrh a co důvod třeba k nějakému veřejnému prohlášení v zahraničním rozhlasu? Rady si nevěděla ani jindy rozhodná Olga. Nemohl jsem jim říci, že totéž chce udělat mladá žena, která si o tom se mnou píše. Znal jsem její matku i bratra, ale ona se svěřila jenom mně, pod slibem, že budu mlčet. V jejích argumentech nebyla ani stopa hysterie, její pronikavý rozbor stavu společnosti a významu oběti byl nad mé rozumové síly. Když nakonec využila i biblických myšlenek, napsal jsem jí napůl tvrdě, napůl zoufale, že věcně její chystaný čin odsoudit sice nedokážu, ale že můj Bůh je prostě jiný.

  Cokoli se pak v onom týdnu stalo, nic se nevyrovnalo mému strachu z hrozící zprávy. Denně jsem v klubu ve Vltavské uváděl festival Voskovce a Wericha, denně tam přišel někdo ještě mokrý z Václavského náměstí. Nejhorší zvěst nepřinesl nikdo a já si nikdy v životě tak zhluboka neoddechl.

  Pro všechny, jimž je svoboda přirozeností a násilí zvráceností, to byla těžká doba.

  A teď mi vládně úřední robot kvoká, že tehdy nebyl řešen a jeho nadřízený Gross kvoká ve stejném stylu: „Nemám s tím problém, pan Přibyl má bezpečnostní prověrku.“ Kdože si to od Grosse sliboval, že umí naslouchat lidem a lépe jim odpovídat než jeho předchůdce Vladimír Špidla? S tímhle zatím problém má.