Jestliže tam ale vedle Sagvana Tofiho či Dalibora Jandy přiřadili ke „hvězdám socialistického popu“ i rokenrolového pionýra a notorického amerikanofila Pavla Bobka, nedivím se,  že mu to vadilo.

     Divím se, co mu vedoucí redaktor Jan Müller místo jasné omluvy odpověděl. „...podle našeho názoru kdokoliv, kdo zpíval v normalizačních 70. a 80.letech na obrazovce, byl hvězdou socialistického popu. Stejně jako já jsem byl třeba pionýr, moje mladší sestra jiskra a rodiče komunisti.“

     V názoru Pátku vidím tři nesmysly najednou. 1.Členství v organizacích je vždy nesporné, doložitelné legitimací. Měřítka hvězdnatosti jsou naopak sporná. 2.Použijeme-li měřítko, kdo si kdy během dvaceti let zazpíval na obrazovce, vznikne fantasmagorická rovnice: kterýkoli televizní účinkující = hvězda. 3.Protože je lhostejné, co kdo v televizi zpíval, Müllerovu označení „hvězda socialistického popu“ by logicky neušla ani Eva Olmerová, Michael Kocáb, Petr Kalandra, Zuzana Michnová, Oskar Petr, Jiří Suchý, bratři Ryvolové, Robert Křesťan, bratři Ebenové, Karel Plíhal, Zuzana Navarová. Musím pokračovat?

     Rozebírat účelově obranářskou a patrně zkratovou šéfovskou reakci by nemělo smysl, kdyby přesně nezapadala mezi stále se množící pokusy o faktické zrovnoprávnění našich normalizačních poklesků i vzepětí. Jakoby bylo zcela lhostejné, kdo, co a kdy v televizi zpíval. Jestli se tam šansoniéři, bluesmeni, folkaři a trampové sotva mihli, nebo jestli František Janeček, František Ringo Čech a Petr Hannig měli propachtované televizní, rozhlasové a supraphonské hodiny pro své duchaprázdné kolovrátkové týmy.

     Názvosloví se nám nebezpečně rozvolňuje do nesrozumitelnosti a normalizační dvacetiletí v něm vypadá jako neprodyšná, nezajímavá huspenina zlhostejnělých, hmyzích husákovských chatařů, televizních juchalů a drobných zlodějů. „Pouze nazýváme věci takovými, jaké jsou,“ ospravedlňuje se Jan Müller. Myslím, že pouze křečovitě vyvzdoroval další „šedou zónu“, další tragikomicky nepřesný termín, který smazává rozdíly v obětavosti, zodpovědnosti a užitečnosti. Je to jako když Zemanův nepostradatelný Miroslav Šlouf tvrdil před sedmi lety v televizi, že coby předlistopadový komunistický poslanec nedělal vlastně nic jiného než ostatní lidé, kteří chodili k volbám. Nebo jako když nám někdejší důstojníci pohotovostního „mláticího“ pluku nabízejí vysvětlení, že se chtěli sportovně vyžít a být dobrými poldy.

     Takový Michael Kocáb se rozhodně nestal hvězdou socialistického popu poté, co řekl v přímém televizním přenosu, že každý národ má takovou vládu, jakou si zasluhuje. Ale nestal se proto ani odbojářem, srovnatelným s undergroundovými muzikanty vláčenými po výsleších nebo dokonce věznicích. Zkrátka málokdo je tak jednoduchý případ jako JUDr. František Janeček, jehož týmoví zpěváci postupně pomáhali komunistům, občanským demokratům a sociálním demokratům. Janečkovým svěřencům by se snad přece jen dalo říkat „létavice vládního popu“.