V bigbeatové éře navrhoval mladý skladatel, aby mi postavili pomník ve tvaru kytary. Deset let nato jsem sepsul jeho vítěznou píseň z Bratislavské lyry a on na mě poslal hanopis do všech stran včetně komunistické.

     Před pár lety se spolu soudili dva bývalí kamarádi, novinář a písničkář. Oba jsem znal, oba mi psávali lichotky, až se papír červenal. Každý z nich očekával, že uznám jeho pravdu. Oběma jsem vysvětloval, jak je to pro mne těžké. „Opravdu je vás hodno, aby byl J.N. váš kamarád? Neberte mi, prosím, zbytek iluzí,“ úhledně žádal novinář. Písničkář mi naškrabal na koresponďák, abych si nehrál na mravokárce.

            Když jsem se během krize v ČT postavil za vzbouřence, napsala mi přítelkyně z rozhlasu dopis plný údivu a zklamání. Vyčetl jsem, že mě až do té doby považovala za mravní autoritu a s tím že je tedy navěky konec. Totéž v jednodušším vydání se opakovalo po mém kritickém sloupku v LN o Sazka Aréně; tentokrát si svůj názor na mě hodlal měnit kamarád, se kterým jsme hrávali závodně košíkovou.

     Pokaždé jsem musel spolknout ztrátu vztahů, které mě obohacovaly. Neboť přátelství není holubník, jak říká dirigent Libor Pešek. Mohl jsem se jistě ptát, zač to všechno stálo, když se to zhroutilo na jediné názorové neshodě. Jenomže přátelství není jen holý rozum. Pak by bylo nejlepší se kamarádit s počítačem, co je chytřejší než Kasparov.

     Jedna z nejsilnějších přátelství jsem poznal mezi undergroundovými umělci, souzenými v roce 1976. Tam skutečně platilo: Jeden za všechny, všichni za jednoho. Když se větší část „viny“ valila na Ivana Martina Jirouse, nabízel se ke stejnému podílu na vězení i Svatopluk Karásek. Komunističtí prokurátoři a vyšetřovatelé žasli.

     Dnes je kněz Svatopluk Karásek poslancem a básník Ivan Jirous kandidátem na poslance. Karásek podporuje koaliční vládu, Jirous píše Stanislavu Grossovi, že „otevřený fašismus, který nastolila vaše odporná vláda, již promíjet nemůžeme. Žádáme okamžitou finanční a morální kompenzaci všech osob, které byly poškozeny vaším zásahem vůči účastníkům CzechTek…“

     Jirous coby promovaný historik umění samozřejmě ví, že v jakémkoli „otevřeném fašismu“ by už byl v kriminále. Ví, že zdejšího premiéra může častovat fekálními slovesy až do němoty. Neví však, co je přátelství. Jinak by je nevypovídal tak hlučně a okázale jako ve svém vzkazu Sváťo! (LN 31.8.) Jirous připomíná, jak mu Karásek ze švýcarského exilu vzkazoval do valdického vězení: „Božího soudu se nebojím, ale bojím se Martinova soudu.“ Jenomže mezi valdickým a dnešním Jirousem není, bohužel, úměra. Ani nemusí Karáskovi vzkazovat, aby se jeho odsudku nebál. Není čeho.    

Smutek bývalých přátel a tlampačových rozchodů 

Začnu vlastními starými příběhy, abych vás připravil na nový, mnohem smutnější, Jirousův a Karáskův.

     V bigbeatové éře navrhoval mladý skladatel, aby mi postavili pomník ve tvaru kytary. Deset let nato jsem sepsul jeho vítěznou píseň z Bratislavské lyry a on na mě poslal hanopis do všech stran včetně komunistické.

     Před pár lety se spolu soudili dva bývalí kamarádi, novinář a písničkář. Oba jsem znal, oba mi psávali lichotky, až se papír červenal. Každý z nich očekával, že uznám jeho pravdu. Oběma jsem vysvětloval, jak je to pro mne těžké. „Opravdu je vás hodno, aby byl J.N. váš kamarád? Neberte mi, prosím, zbytek iluzí,“ úhledně žádal novinář. Písničkář mi naškrabal na koresponďák, abych si nehrál na mravokárce.

            Když jsem se během krize v ČT postavil za vzbouřence, napsala mi přítelkyně z rozhlasu dopis plný údivu a zklamání. Vyčetl jsem, že mě až do té doby považovala za mravní autoritu a s tím že je tedy navěky konec. Totéž v jednodušším vydání se opakovalo po mém kritickém sloupku v LN o Sazka Aréně; tentokrát si svůj názor na mě hodlal měnit kamarád, se kterým jsme hrávali závodně košíkovou.

     Pokaždé jsem musel spolknout ztrátu vztahů, které mě obohacovaly. Neboť přátelství není holubník, jak říká dirigent Libor Pešek. Mohl jsem se jistě ptát, zač to všechno stálo, když se to zhroutilo na jediné názorové neshodě. Jenomže přátelství není jen holý rozum. Pak by bylo nejlepší se kamarádit s počítačem, co je chytřejší než Kasparov.

     Jedna z nejsilnějších přátelství jsem poznal mezi undergroundovými umělci, souzenými v roce 1976. Tam skutečně platilo: Jeden za všechny, všichni za jednoho. Když se větší část „viny“ valila na Ivana Martina Jirouse, nabízel se ke stejnému podílu na vězení i Svatopluk Karásek. Komunističtí prokurátoři a vyšetřovatelé žasli.

     Dnes je kněz Svatopluk Karásek poslancem a básník Ivan Jirous kandidátem na poslance. Karásek podporuje koaliční vládu, Jirous píše Stanislavu Grossovi, že „otevřený fašismus, který nastolila vaše odporná vláda, již promíjet nemůžeme. Žádáme okamžitou finanční a morální kompenzaci všech osob, které byly poškozeny vaším zásahem vůči účastníkům CzechTek…“

     Jirous coby promovaný historik umění samozřejmě ví, že v jakémkoli „otevřeném fašismu“ by už byl v kriminále. Ví, že zdejšího premiéra může častovat fekálními slovesy až do němoty. Neví však, co je přátelství. Jinak by je nevypovídal tak hlučně a okázale jako ve svém vzkazu Sváťo! (LN 31.8.) Jirous připomíná, jak mu Karásek ze švýcarského exilu vzkazoval do valdického vězení: „Božího soudu se nebojím, ale bojím se Martinova soudu.“ Jenomže mezi valdickým a dnešním Jirousem není, bohužel, úměra. Ani nemusí Karáskovi vzkazovat, aby se jeho odsudku nebál. Není čeho.      

prosím, zbytek iluzí,“ úhledně žádal novinář. Písničkář mi naškrabal na koresponďák, abych si nehrál na mravokárce.

            Když jsem se během krize v ČT postavil za vzbouřence, napsala mi přítelkyně z rozhlasu dopis plný údivu a zklamání. Vyčetl jsem, že mě až do té doby považovala za mravní autoritu a s tím že je tedy navěky konec. Totéž v jednodušším vydání se opakovalo po mém kritickém sloupku v LN o Sazka Aréně; tentokrát si svůj názor na mě hodlal měnit kamarád, se kterým jsme hrávali závodně košíkovou.

     Pokaždé jsem musel spolknout ztrátu vztahů, které mě obohacovaly. Neboť přátelství není holubník, jak říká dirigent Libor Pešek. Mohl jsem se jistě ptát, zač to všechno stálo, když se to zhroutilo na jediné názorové neshodě. Jenomže přátelství není jen holý rozum. Pak by bylo nejlepší se kamarádit s počítačem, co je chytřejší než Kasparov.

     Jedna z nejsilnějších přátelství jsem poznal mezi undergroundovými umělci, souzenými v roce 1976. Tam skutečně platilo: Jeden za všechny, všichni za jednoho. Když se větší část „viny“ valila na Ivana Martina Jirouse, nabízel se ke stejnému podílu na vězení i Svatopluk Karásek. Komunističtí prokurátoři a vyšetřovatelé žasli.

     Dnes je kněz Svatopluk Karásek poslancem a básník Ivan Jirous kandidátem na poslance. Karásek podporuje koaliční vládu, Jirous píše Stanislavu Grossovi, že „otevřený fašismus, který nastolila vaše odporná vláda, již promíjet nemůžeme. Žádáme okamžitou finanční a morální kompenzaci všech osob, které byly poškozeny vaším zásahem vůči účastníkům CzechTek…“

     Jirous coby promovaný historik umění samozřejmě ví, že v jakémkoli „otevřeném fašismu“ by už byl v kriminále. Ví, že zdejšího premiéra může častovat fekálními slovesy až do němoty. Neví však, co je přátelství. Jinak by je nevypovídal tak hlučně a okázale jako ve svém vzkazu Sváťo! (LN 31.8.) Jirous připomíná, jak mu Karásek ze švýcarského exilu vzkazoval do valdického vězení: „Božího soudu se nebojím, ale bojím se Martinova soudu.“ Jenomže mezi valdickým a dnešním Jirousem není, bohužel, úměra. Ani nemusí Karáskovi vzkazovat, aby se jeho odsudku nebál. Není čeho.