Například Černého líčení židovského protektorátního údělu mně připadá ne-li antisemitské, tedy aspoň necitlivé. A z jeho drtivého odsudku předválečných katolických literátů se vytrácí jejich dílo a zůstává jen jejich pomnichovský cynický postoj. Kdo ale chce, srovnatelná fakta o vyhlazování Židů si může vyhledat a Demlovy básně i Durychovy romány sám přečíst.

     Mnohem složitější je to však s komunistickým avantgardním divadelníkem a skladatelem E.F.Burianem, který se narodil před sto lety, větší částí své tvorby patřil předválečné době a i z té poválečné zbyly jen fotografie. Václav Černý shrnuje: „Burian se vrátil z německého koncentráku opilý velikášstvím. Dostal pět divadel, založili pro něj týdeník Kulturní politika, měl k dispozici ke svému pontifikování pravidelnou tribunu v rozhlase a brzy oděl plukovnický kabát. Skončil jako marná a prázdná figura v dokonalém uměleckém svrabu.“ Co jiného než citovat autoritu zbývá novináři, který tehdy ještě nebyl na světě, ale recenzuje pro Respekt (č. 40) inscenaci E.F.B. – Kladivo na divadlo? Jaroslav Pašmik parafrázuje, že „talentovaný divadelník končí jako marná figura“, připomíná Burianův bezesporu nejbolševičtější a nejhorší počin, hru Pařeniště (1950) coby reakci na popravu Milady Horákové a Záviše Kalandry a už sám za sebe uzavírá: „Výhodnou přízeň strany si pak Burian podobnými kousky zajišťoval po většinu 50.let.“

     Mám dvě důvodná podezření: 1.Z toho, co E.F.B. inscenoval v posledních letech svého života, neviděl Václav Černý vůbec nic. 2.Pašmik žádné „podobné kousky“ jako Pařeniště neobjevil, pouze rychle a efektně odstřelil odstavec i celého Buriana.

     Většinu Burianových představení v letech 1955-59 jsem viděl, mnohá vícekrát. Dostojevského Bílé noci, Puškinova Evžena Oněgina, Žebráckou operu s frajerským Otakarem Brouskem a začínajícím, okamžitě originálním Vladimírem Menšíkem, Dykova Krysaře s Vladimírem Brabcem, půvabnou Burianovu Operu z pouti, Věru Lukášovou s Felixem Le Breux a Alenou Kreuzmannovou, jejíž tantrické opakování „Ebro – Tajo – Guadalquivir“ si pamatuji i s dětskou barvou dýchavičného hlasu.

     Kdybych býval věděl, že Burian udělal také Pařeniště, možná bych - já, po živnostenských rodičích „reakcionář“, který místo mezi pionýry chodil mezi evangelíky - do jeho Déčka na Poříčí ani nevkročil. Naštěstí jsem to nevěděl a nepřišel jsem tak o své největší divadelní zážitky, které potom překonal až Semafor. Tanec Oněgina s Taťánou   mezi průhlednými závěsy a barevnými světly scénografa Vladimíra Nývlta, pod jevištěm u klavíru improvizující Burian – nikde jinde nic podobného nebylo. Hudba zněla i v tom, jak jeho herci mluvili. Měl jsem dojem, že Burian je vybírá především podle hlasu.

     Pokud jde o tu uniformu, ano, když si ji vzal, vypadal směšně. Prý se jako diktátor i choval, stěžovali si někteří herci a odešli jinam. Málokoho z nich jsem potom viděl hrát tak výrazně jako u Buriana. Bývalo smutné potkat titulní hlas z Burianovy inscenace v nějaké pominutelné roličce.

     Chodil jsem i na besedy, které měl zjara 1959 s diváky. Bylo mu pětapadesát, vypadal ale starší, unavený. Poškleboval se hudbě, jakou hrával pražský rozhlas, nelíbila se mu Kašlíkova režie Prodané nevěsty, postěžoval, si že Laterna Magica nebyla jen Radokův vynález, ale taky jeho. Mrzelo mě, jak odmávnul svůj předválečný jazzový zpěv, éru Chlupatého kaktusu. Prý to dělal jen aby se uživil. Ale stejně jsem si to pouštěl dál. A pouštím.

     Chtěl vydupat z ničeho současnou povzbudivou hru a nevydupal, ani ze sebe. Proč žiješ, Václave Řího – na to se nedalo koukat, lyrika a poezie byly pryč; víc si z toho nepamatuji. Když mu ale ze Švýcarska nabízeli, aby jim režíroval Franze Kafku, jistě věděli, jakého Buriana chtějí. Odmítl a myslím, že to byla škoda. A nejen proto, že úspěch na Západě by tvrzení o „uměleckém svrabu“ zpochybnil lépe než má vzpomínka.