Umělkyně o Klausovi, Pithartovi a Churchillovi Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Lidovky Vydáno dne 20. 10. 2004 (2370 přečtení) „Je velké štěstí pro tuto zemi, že je pan Klaus prezidentem. V současné socialistické atmosféře by bylo přímo katastrofou, kdyby byl v čele nějaký Pithart nebo Bureš,“ svěřila se zpěvačka Lucie Bílá páteční MF Dnes. Herečka Jiřina Jirásková nasadila vyšší měřítko: „Máme totiž mnoho politiků a málo státníků. A pan Klaus, podobně jako v minulosti Churchill, takovým státníkem je.“ Připočtěme čerstvou ochotu hudebníka Michaela Kocába kandidovat v přímé volbě na prezidenta i loňský pokus jiných muzikantů prosadit na tuto funkci rovněž ochotného Karla Gotta, a je to jasné: někteří umělci nejsou ve svých politických závěrech ani cílech žádní troškaři. Vezmu je vážně, bez legrácek. Pokud jde o Churchilla, nelze ho žádným srovnáním umenšit. Ostatně Klaus za sebou jeden nesporný státnický čin má: rozdělení Československa přesáhlo hranice státu i času. Shledá historie tento čin dobrým, jakým se zvláště za Mečiarovy vlády zdál i mně, nebo špatným, za jaký jej považují zejména někteří politologové a filozofové? Na odpověď je dvanáct let ještě málo. Existuje ovšem rozdíl mezi Churchillem a Klausem, viditelný už dnes. Je dán nároky, jaké oba premiéři měli vůči občanům. Churchill sliboval vyhrát válku za cenu krve, potu a slzí. Klaus sliboval hospodářskou reformu, ale ohradil se i proti pouhému utahování opasků; nic takového prý neřekl a taky nebude. Opravdu téměř nebylo. Nejbolestivější pravicové reformy zbyly na Klausovy levicové nástupce. Komunisté dnes mají propagandistické střelivo proti sociálním demokratům a my všichni „současnou socialistickou atmosféru“, která podle Lucie Bílé nepřerůstá v katastrofu díky tomu, že prezidentem není „nějaký Pithart nebo Bureš“. Petr Pithart nesporně prohrál boj o udržení Československa. Neuspěl s návrhem dvojdomku ani s přiznáním, že se málo snažíme Slovákům porozumět. Komentátor Jefim Fištejn (na jedné besedě v Jonáš klubu) ocenil Pithartovu upřímnost, ale zároveň ji označil za nešikovnost a vodu na mlýn slovenského osamostatnění. S Pithartem by se slovensko-české dohadování pravděpodobně dál protahovalo. Těžko si představit, že by demokrat jeho typu souhlasil s dělením státu bez všelidového referenda. Jako důkaz Pithartovy měkkosti a neprozíravosti mnozí připomínali, že v souvislosti s Hodonínskem varoval proti paušálnímu honu na komunisty. (Byl v KSČ do srpna 1968, stejně jako Ludvík Vaculík, Ota Pavel nebo Arnošt Lustig.) Pár novinářů si také všimlo, že nezdar v loňské prezidentské volbě neuměl přijmout s ocelovým klidem westernového hrdiny. Stejně nesporné také je, že jako premiér první české vlády, vyšlé ze svobodných voleb, pomohl navzdory protiněmeckým náladám prosadit přímý prodej Škodovky německému Volkswagenu. Při pokusu o své podplacení udělal přesně to, co nedávno neudělal Kořistka: ihned informoval policii a díky tomu byl viník vyšetřován. Pitharta nikdo nemohl nařknout z obohacování se, rozdávání nebo rodinkaření. Když jeho strana volby prohrála, nešel dělat poradce velkým společnostem, ale čtyři a půl roku učil na právnické fakultě. Po svém politickém návratu byl v senátu, kde jsou komunisté zastoupeni mnohem slaběji než ve sněmovně, třikrát zvolen předsedou. Co a jak často dělá ve svém volebním chrudimském obvodu, si lze přečíst na internetových stránkách. Znaky Pithartovy politiky jsou vzdělanost, slušnost, důkladnost (ano, i váhavost), vstřícnost, pevnost, osobní ručení, sebekritika a umění prohrát. Trpělivě se dorozumívá i s nejútočnějšími bavorskými politiky, ale dokáže zdůvodnit, proč tam odmítl převzít Evropskou medaili. Ve stejné době, kdy ve Francii dostává Řád čestné legie, kritizuje jejich ministra financí za návrh daňové harmonizace v Evropské unii. Útočným happeningovým rétorem Pithart samozřejmě není. Aby Bílá vytušila, co řekla, musel by někdo její práci shrnout stejně přezíravě. Ne že bych jí to přál.