„Kde jste, občanské elity státu?“ – podivuje se v Mirek Topolánek (LN 23.10.), proč proti tomu neprotestují „intelektuální, mediální a občanské elity tohoto státu.“

     Jak nejlépe víme z příkladu amerického prezidenta Richarda Nixona a jeho vynucené demise v roce 1974, v demokratickém státě může být se svolením soudu odposloucháván kdokoli kdykoli. Topolánkova otázka, proč ho policie odposlouchává několik týdnů před volbami, nemá proto nic společného s právem, pouze se stranickou strategií. A naprosto nelogický je i podiv Klausova mluvčího Petra Hájka, že se to stalo „bez vědomí prezidenta“.

     Nemám žádné zdroje, jež si nepřejí být jmenovány, ale dosud zveřejněná fakta o srbském podnikateli Rankovi Pecičovi se mi nezdají být tak „chabým důvodem“ pro odposlech všech jeho telefonů (tedy i s Václavem Klausem) jako třeba Martinu Zemanovi v sobotním sloupku pro LN. Policie vyšetřovala více než miliardové vytunelování H-Systemu. Hlavní obviněný Petr Smetka se v roce 1993 neúspěšně pokusil založit i 1.národní, aby jejím prostřednictvím získal licenci na soukromou banku. A protože ke spoluzakladatelům 1.národní patřil i Ranko Pecič, policie ho odposlouchávala. Nepovažuji za slovíčkaření, když zdůrazním rozdíl mezi případným akcionářem (jak bývá Pecič v této souvislosti tiskem označován) a spoluzakladatelem. Akcionářem soukromé banky jsem mohl být i já, spoluzakladatelem ani omylem.

     Jestli vyšetřovatelé, státní zástupci nebo i soudci v obou případech – H-Systemu i údajného úplatku Kořistkovi – doopravdy pochybili, nebo dokonce vědomě pracovali na stranickou objednávku, to by se muselo teprve bezpečně prokázat. Což není a nikdy nebylo snadné.

     Před osmi lety, za časů premiéra Klause, nařkl předseda parlamentu a vůdce opozice Miloš Zeman ředitele Bezpečnostní informační služby Stanislava Devátého ze sledování některých politiků. Ve hře tehdy byli mimo jiných i Josef Lux a Jan Kalvoda. Aby se Devátý mohl účinně hájit, pravděpodobně by si býval musel zahrávat se služebním tajemstvím. Raději dobrovolně odešel, hlavní kritik si v útočném tažení do Strakovy akademie připsal další bod, celá věc vyšuměla a demokracie zůstala jak byla. Což se může stát i nyní, v případě policejního prezidenta Jiřího Koláře.

     Podstatný rozdíl tkví v Kolářově vyjadřovací neohrabanosti, možná i v menší psychické odolnosti; zkušenosti Devátého z komunistických vyšetřoven a kriminálů zkrátka nelze nahradit. Nad Kolářův výrok na téma odposlechů, že člověku, který si je „jistý, že nic nespáchal, může to být jedno“, už nemůže být ospalejšího, bohorovnějšího a marťanštějšího. Že tento výrok „řada občanů považuje za ohrožení jejich základních občanských práv,“ v tom s prezidentem Klausem souhlasím. Také si těžko umím představit, jak by Kolář po tomto extempore našel klid k další práci a k novému, ještě naléhavěji vyžadovanému vysvětlování policejních počinů. Včetně kauzy Kořistka.

     To všechno ale nevidím jako „naprosto děsivé. Možná horší než neuvěřitelné“, jak to sdělil nejmenovaný zdroj LN. Spíš mám obavu z planých poplachů. Když někdo každý týden volá, že hoří a přitom plameny nikde, jednoho dne může hořet doopravdy a hasit už nepůjde nikdo. Místopředseda sněmovny, sám stínový ministr vnitra Ivan Langer žádá demisi nestínového i při poruše v dodávce pistolí. Myslí to teď vážněji?