Co pálilo Tyla, je ještě palčivější po 170 letech, kdy čeština dostává na frak i mezi lidmi jinak vcelku přemýšlivými.

     Když slyším od Václava Moravce, mimochodem asi nejlepšího novinářského diskutéra, příšerný rusismus, že by poslanci „šli na menšinový kabinet“, případně „na kompromis“, zdá se mi, že Gottwald vstal z mrtvých. A vedoucí oddělení na ministerstvu kultury (Jiří Žalman) si, nic zlého netuše, plete obchodní záměr či taktiku s filozofií. „Knížákova filozofie, aby za tím nejlepším, co sbírka galerie nabízí, přijížděli návštěvníci do Prahy, přinejmenším nepostrádá logiku.“ (MF Dnes 23.10.) Pak ovšem není nepředstavitelné, že by dokonce také „auto, určené pro mladé lidi… perfektně zapadalo do sortimentu i do filozofie.“ (MF Dnes 5.2.2002)

     Jazykový plevel, pojmenovaný – tuším, že poprvé Olgou Sommerovou – otomismus, se už zdá být nevykořenitelný. O to však není méně stádní a trapný. Jak od poslance Vlastimila Tlustého („je to vláda, která je o jediném a to je o udržení u moci“), tak od šéfredaktora (výborně vedené) Harmonie Luboše Stehlíka, který ve své recenzi CD Plácida Dominga překvapivě objevil, že „nahrávka je hlavně o hudbě a o její interpretaci.“

     Možná, že sice opravdu „zůstává polemikou, jestli některé smlouvy byly výhodné nebo nevýhodné,“ ale snad se shodneme, že náměstku primátora (v Ostravě Zbyněk Pražák) by tak náhlé zkřečovatění jazyka neměly přivodit ani kamery ČT. Některé příklady ovšem táhnou. Ve svých premiérských dobách řekl Václav Klaus o Václavu Havlovi: „Doufám jen, že pan prezident bude hrát pozitivní kartu“. A Jiří Sezemský z tiskové sekce ODS na tuto stranickou poezii, vyšinutou ze všech karbanických vazeb, dnes navazuje podobně šišatou metaforou „...sama média si vybírají témata, která chtějí hrát“. Doufejme jen, že nedávný Klausův citát z karlovarského festivalu (LN 16.7.) si nestačila zapamatovat dítka školou povinná. Prezident totiž může film „dovidět do konce“, ale gramaticky je to hrubě chybné a v gymnáziu Na Smetance nám paní profesorka Hepnerová za jediný takový prohřešek dávala dostatečnou. (Za špatné i či y byla kule. Míval jsem trojku.)

     Většina uvedených příkladů svědčí, v lepším případě, o snaze vyjádřit co možná nezvykle, moudře, ba vznešeně, co se dá říct docela prostě. Jazykové destruktéry a šifrovače honí nejen čas, ale i chuť stát se nezapomenutelnými. Znamená snad – například - Sezemského požadavek „...politický střet by se měl odehrávat nejlépe v rovině konfrontace programů a idejí“ něco složitějšího, než že politici by se měli přít hlavně o programy?

     Na dobré ani špatné řečníky nemá patent žádná česká strana, těch i oněch má každá dost. Čím větší strana, tím víc příkladů. A nedají se vymazat nějakým zákonem na ochranu češtiny, jak třeba navrhovali komunisté. Ani u nich by ale možná neškodilo stranické jazykové školení. Jakoby na potvoru zrovna jejich místopředseda Vojtěch Filip vyrobil na parlamentní půdě větu hodnou žákovských hrdinů Karla Poláčka. Ve své námitce proti přímé volbě prezidenta pravil jménem poslaneckého klubu: „Rozporujeme, že to není u nás ústavní tradicí, ani že to není potřeba.“ Přiblížil se tak na dosah slavnému: Mám rád paní učitelku, že aby ze mě nebyl blbec.

     Mladý premiér Stanislav Gross patrně chtěl lidem před sochou TGM na Hradčanském náměstí jen tak bez papíru, od srdce – vždyť byl 28.říjen – povědět, aby si republiky více vážili. Ale jako by mu napovídal Milouš Jakeš: „...možná někdy trochu bagatelizujeme ten automatismus, že tady v tom státě můžeme žít.“ I kdyby tohle Josef Kajetán Tyl nějak přetrpěl, Na Smetance by měl Gross potíže.